Myšaela

Myšaela se svým kufříkem stála na perónu stanice Myšská Nová Ves. Oblečená v kabátku opatrně vystoupala po schůdcích, zamávala babičce a našla si sedadlo s číslem myšitcet šest. Narovnala si světle červenou sukni a košík se sýry si položila na prázdné místo vedle sebe.

Smutně se podívala na stařičkou babku Myšulu, která jí mávala zvrásněnou tlapkou. Uvidí se zase za rok, když pojede znovu na Myšlovensko. Prázdniny v suchém svahu děravém jako ementál pod Myšským hradem byly krásné, ale brzy zase začne myškola.

Myšaela věděla, že Myšskou Novou Ves lidé nazývají Spišská Nová Ves. Tomu zvláštnímu názvu nerozuměla, něco tak nudného mohl vymyslet jen člověk, říkala si. Malý vláček právě opouštěl toto město, mašina dlouze zapískala a černý kouř z jejího komína stoupal k oblakům.

Kolejnice se táhly mezi stébly trávy a najednou se ztratily v tunelu vydlabaném do dubového stromu. Myšecí inženýři totiž usoudili, že bude mnohem lepší, když vlak prosviští přímo skrz kmen, než kdyby ho měl objíždět. Takto nemusel zpomalovat a mohl uhánět i tři tisíce myšmetrů za sekundu. Když se strojvedoucí v takové rychlosti vyklonil z okna, pročesalo mu to srst na hlavě a tvář se mu vlnila jako lán pšenice.

Malá Myšaela spokojeně kousala ovčí sýr a dívala se, jak venku ubíhá země. Projeli stanici Kapraď-Tatry a za chvíli se po pravé straně leskla hladina nádrže Liptovská kaluž. Myšaela kývala dolními tlapkami, pobrukovala si melodii známé písně Kolo, kolo myšský, když tu si k ní najednou v Myšecké Bystrici přisedl malý myšák.

„Ahoj, myško! Kamže jedeš? Domů do Myščína?“ zeptal se jí přátelským hlasem.

Myšaela se lekla a zahanbeně sklonila hlavu. Zdálo se jí, že myšáčka odněkud zná.

„Nezahraješ si Černého kocoura?“ zkoušel ještě myšák a míchal karty podobné Černému Petrovi. Myšaela však neodpověděla, spolkla…