Tři jabloňové dívky

V jedné malé vesnici žila vdova, která měla tři syny. Chlapci už dorostli do věku na ženění, a věru by se i rádi brzy oženili, ale v sousedství ani jeden z nich nenašel dívku, která by se mu líbila.

„Synkové moji, vždyť máme plnou vesnici pracovitých, pilných dívek,“ domlouvala jim matka. „A mnohé z nich se po vás už nějakou dobu ohlížejí. Nad čím ještě váháte?“

Ale bratři jen ohrnovali nos. Jak jen bylo možné, že se jim žádná nezamlouvala? Vybírali, přebírali, hlavu si lámali, až se nakonec rozhodli, že navštíví nejstarší ženu z vedlejší vesnice. Říkalo se o ní, že je čarodějka. Jistě jim s hledáním těch pravých nevěst pomůže.

Vydali se tedy k dřevěné chaloupce, kde stařena bydlela. Bratři chvíli nejistě přešlapovali na prahu. Jeden druhému by to sice nepřiznali, ale v hloubce své duše doufali, že jim nikdo neotevře. Jenže se tak nestalo. Na prahu se zjevila malá, stará, shrbená žena s vrásčitým obličejem a kloubnatýma rukama. Pod nohama se jí motala jednooká černá kočka. Nebylo pochyb. Byla to čarodějka.

„Copak vás ke mně přivádí, mládenci?“ oslovila je šilhajíc na ně zpoza šátku přetaženého téměř až přes oči.

„Rádi bychom se oženili, ale žádná z děvčat u nás na vsi se nám nelíbí,“ odpověděl ten nejstarší z nich.

„A jaká by se vám, chlapci, líbila?“ potutelně vyzvídala stařena.

„Já bych chtěl krásnou ženu, kterou by mi všichni záviděli,“ hrdě odpověděl ten nejstarší.

„Moc bych si přál ženu bohatou, abych už nikdy nemusel pracovat,“ spiklenecky prohlásil ten prostřední.

„Já bych jen chtěl, aby mě ta moje měla opravdu ráda,“ nesměle zašeptal ten nejmladší. Jeho bratři se rozesmáli. Často si z nejmladšího kvůli jeho skromnosti dělali legraci, a tak to bylo i teď.

Stará čarodějka si odhrnula šátek z očí,…