Za oknem se začalo smrákat a Matějovi se při pohledu na zapadající slunce notně zkazila nálada. Aby také ne. Už týden nemohl pořádně usnout. Snažil se, co to dalo. V hodinách tělocviku poctivě cvičil a ještě si po škole chodil zahrát fotbal nebo zajezdit na kolečkových bruslích. Do postele chodil včas, kolikrát ani nečekal, až ho tam tatínek pošle. Nejedl před spaním těžká jídla, nedíval se na televizi. Hudbu poslouchal jen tu uklidňující a nehrál počítačové hry. Pil zásadně jen neslazený heřmánkový čaj. Poctivě zatahoval závěsy a spal u otevřeného okna, a přesto přese všechno ne a ne zabrat.
Teď se blížila další noc a Matěj už tušil, co se bude dít. Jako každý večer posledního týdne si i dnes vyčistil zuby, rozsvítil malou lampičku, stočil se do velkého pohodlného křesla a pustil si rozhlasový příběh na pokračování. Jen co se mu začaly klížit oči, zhasl, zavrtal se do peřiny… a pak čekal. A čekal… ale marně. Celou noc bude vyhlížet svůj sen, který nepřijde. Matěj věděl, že ráno vstane unavenější, než byl večer. Už jen představa další zpackané noci ho naplňovala bezmocí a vztekem. Ach jo!
Tatínek spatřil, jak jeho syn kolem sebe zlostně mává kartáčkem na zuby.
„Matýsku, když se budeš rozčilovat, opravdu neusneš!“ řekl.
„Když já už nevím, co mám dělat, tati…“ posteskl si skoro s pláčem.
„A co si něco přečíst? To jsi přece za celý týden ještě ani jednou nezkusil. Vím, že jsi na čtení nikdy moc nebyl, ale třeba tě právě proto uspí. A když ne, aspoň by ses u toho mohl pobavit. Pojď, najdeme ti něco pěkného, mám v knihovně spoustu dobrodružných knížek!“
Tatínek svižným krokem odběhl do pracovny. Za malý moment se s úsměvem vrátil a mával na Matěje tenkou knihou s barevným obalem.
…
