V jednom malém městečku seděla u stolu jedna malá Amayka. Na sobě měla své oblíbené růžové tričko a žluté tepláčky. Přes tepláčky měla oblečenou dlouhou třpytivou baletní sukýnku skoro až na zem. Se stříbrnou korunkou posazenou ve vlasech právě žvýkala k snídani rohlík se šunkou.
U stolu s ní seděli její bratr Filip a dědeček Radim. Také žvýkali. Jen babička Jana pobíhala kolem s rajčaty, kávičkou, batohy, kšiltovkami a poháněla je:
„Pojďme, pojďme, vážení. Musíme stihnout otevírací dobu na zámku. Když jsou prázdniny, bude tam hodně dětí, mládeže a všemožných turistů. Jen aby na nás zbyly vstupenky! Dožvýkat a jde se!“
Když už byli všichni najedení, sbalení a téměř u auta, dědeček Radim se zahleděl na Amayčinu sukýnku a zamumlal: „Snad nechceš jet takhle vymóděná na výlet?“
„Ale ano, chci,“ řekla mile Amayka, „vždyť já jsem přece princezna.“
Filip si stáhl kšiltovku více do tváře, aby nebylo vidět, jak se tváří, dědeček Radim zakroutil hlavou a jen babička Jana řekla: „Nebudeme se tu handrkovat. Musíme spěchat. Když chce být tepláková princezna, tak ať si je! Jde se!“
Cestou v autě Amayka střídavě česala a pak uspávala své tři panenky – princezny. Jak jste si už dozajista všimli, Amayka princezny milovala. A také milovala zámky, krásné třpytivé šaty, korunky a všechno, co k tomu patří.
Filip zatím z auta fotografoval krásnou přírodu, protože ho princezny moc nezajímaly. Babička si cestou trošičku zdřímla a dědeček bezpečně dojel až k překrásnému zámku na malém kopečku.
Všude kolem dokola zámku rostly pestrobarevné záhony růží a u malého jezírka se procházel nádherný páv.
„To je krása, to je krása!“ vykřikovala Amayka celou cestu od parkoviště. „Tady by se nám dobře bydlelo! Tak pojďme, musíme ji najít!“ volala a táhla rodinu dovnitř.
„Koho chce najít?“ zeptal se potichu dědeček Radim…