Pepřík a Solnička 3. část

Denní světlo začalo postupně mizet za doprovodu pořádného rámusu. Nákladní prostor se v okamžiku hermeticky uzavřel. Pepřík a Solnička slezli dolů z přepravní palety. Nečekaně se ocitli v obrovském skladu hluboko v útrobách jakéhosi plavidla. Třebaže se plánovali vrátit domů vlakem, náhoda to zařídila jinak. Jejich paletu omylem naložili na zaoceánskou loď.

Pepřík se naštěstí vyznal v piktogramech, které na stěnách svítily jako pouliční lampy. „Pojď, tudy,“ navigoval Solničku.

„Ty rozumíš těm světýlkům?“ zeptala se pro jistotu, i když svému kamarádovi plně důvěřovala.

„Jasně že jo. Musíš jít vždy po směru šipek. Ty tě vyvedou ven z každé šlamastyky,“ poučoval ji Pepřík.

A tak pomalu stoupali velkým kovovým schodištěm přesně tak, jak to určovaly šipky na stěnách. Docela udýchaní konečně zastavili u velkých dvoukřídlých dveří.

„Kde to vlastně jsme?“ Solnička doufala, že dostane odpověď, ale i Pepřík byl v tuto chvíli bezradný.

„Hej, vy dva, co tam chcete?!“ náhle na ně kdosi křikl. Jen co se otočili, spatřili před sebou štíhlou postavu, která si je přísným pohledem změřila od hlavy až k patě.

„My jsme, prosím… no… my jsme… my jsme tu na návštěvě,“ vysoukala ze sebe nakonec Solnička, přestože to nebyla právě ta nejlepší odpověď.

Jejich nálezkyně se okamžitě začala chichotat. A tak Pepřík vzápětí přiznal barvu: „My vlastně ani nevíme, kde jsme. Dostali jsme se sem náhodou.“

Přísný pohled se najednou změnil v přátelský úsměv. „Já jsem Máta,“ představila se elegantní úklonou.

Oba jí pohotově podali ruku.

„Pojďte, provedu vás tu,“ navrhla Máta, mávajíc na fotobuňku, která ovládala mohutné dvoukřídlé dveře. Ty se zanedlouho daly do pohybu. Před nimi se najednou rozprostřela obrovská lodní restaurace.

„Tak to je tedy něco. A nám připadal jídelní vůz ve vlaku obrovský,“ vydechl Pepřík užasle, zatímco jejich nová kamarádka opět vyprskla smíchy…