Strýček Nos

V jednom městečku žije ještě dodnes jeden strýček. Všechny děti mu říkají strýček Nos. Ale ne proto, že by strýček měl nos velký nebo nedejbože křivý. Právě naopak, nos má úplně v pořádku. Jeho pravé jméno je… hmm, to si už vlastně nikdo ani nepamatuje. Prostě každý ho zná pouze jako strýčka Nose.

„Aha, tamhle jde strýček Nos,“ křičí děti, když ho vidí jít po ulici, a hned také k němu běží.

A strýček Nos pokaždé vytáhne svoji kytaru, usměje se na nedočkavé děti, špička nosu se mu zvedne a on s radostí zabrnká. A to je právě to. Ne, že zahrál na kytaru, ale ta špička nosu. Ta je vskutku důležitá...

Před několika lety, když ještě strýček Nos nebyl strýčkem Nosem, se totiž tento strýček jen tak potuloval po ulicích. Jako by něco hledal.

„Nemám právě nic na práci,“ odpovídal kolemjdoucím, kteří se ho častokrát ptali, proč nechodí do práce.

A tak se neustále potuloval a nic nedělal.

Jednoho rána, vlastně někdy po obědě, se probudil s pocitem, že mu muzikanti hlasitě v břichu vyhrávají.

„Hmmm… je nejvyšší čas na snídani,“ pořádně si zívl, nasadil si bačkory a odšmatlal k ledničce. „Jémine, zase je úplně prázdná,“ poškrábal se strýček ve střapatých vlasech a podíval se do své peněženky. „Jejda, i ta je prázdná,“ zaúpěl znovu a poškrábal se na bradce.

Vtom mu pohled padl na kytaru opřenou v rohu pokoje. A vzápětí dostal skvělý nápad. Tedy aspoň podle něj byl skvělý.

„Co kdybych prodal kytaru?“ řekl nahlas.

Strýček měl velmi rád hudbu. Rád zpíval a hrál. Ale v poslední době mu jaksi nezbýval čas na hraní, protože stále musel něco hledat. I když sám vůbec netušil, co vlastně hledá.

„I tak jsem na ní nehrál snad déle než rok. Nebo dva?“ poškrábal …