O nelétajícím koberci

Stalo se to kdysi dávno, v dalekých cizích krajích. Možná to bylo v Indii, možná v Persii nebo v tureckém městě Erzurum. Drobné ruce žen chytře uzlily hedvábné uzlíky na bavlněnou látku. Jeden, dva, tři, pak sto, dvě stě… až jich nakonec uvázaly tři sta tisíc. Vznikl z nich malý, ale nádherný koberec, plný překrásných vzorů – listů a květin.

Ale kdybyste se na něj podívali blíž, spatřili byste něco zvláštního. Jeden z květů měl lupínek otočený opačným směrem. Že by ženy udělaly chybu? Ale kdepak. Bylo to tak schválně. Tímto způsobem se totiž koberce v pradávných dobách vyráběly. Musely mít na sobě vždy jednu chybičku. Byl to důkaz toho, že nic, co vyrobí člověk na Zemi, nemůže být nikdy dokonalé a bezvadné.

A tak náš nádherný nový hedvábný koberec ležel u obchodníka na pultu, uprostřed velkého bazaru. Skvěl se mezi barevnými lampami, soškami, polštářky a voňavým kořením a čekal na svého kupce.

Přemýšlel, co ho asi čeká. Možná bude viset na zdi, nebo ležet na podlaze jako pánova postel. Možná bude zahřívat svého pána jako kabátek. Nebo ho položí na záda zvířete jako sedlo. Neboť takový byl kdysi osud koberců – používaly se opravdu na všechno.

Jenže náš malý kobereček snil o úplně jiném životě. Na bazaru poslouchal napínavé příběhy o kouzelné lampě, o krásné Šeherezádě, o loupežnících a hlavně o létajícím koberci. A proto si vzal do hlavy, že se přesně takovým kobercem stane.

„Óóó, jak by to bylo úžasné, být létajícím kobercem! Vznášet se nad střechami chrámů, vysoko k oblakům. Vidět město shora. Letět mezi křídly ptáků, blízko slunce,“ vzdychal náš kobereček toužebně.

Den co den napínal všechny své síly a pokoušel se odlepit od země. Tolik toužil zvednout své tělo a vzlétnout. Pokud ne vzlétnout, tak…