Janova příhoda

Byl jednou jeden bohatý muž a ten se tak nudil, že slíbil plnou truhlici dukátů tomu, kdo vymyslí takovou lež, až on sám řekne, že se něco takového vůbec nemohlo stát. Přikázal svému sluhovi Janovi, aby připravil truhlici plnou zlatek. V honosného domě se začali scházet lidé z celé obce, aby vyprávěli svoje lži a lhali, až se hory zelenaly.

Jenže každý odešel s dlouhým nosem, protože mu boháč řekl, že jeho příběh může být pravdivý. Když se u pána všichni vystřídali, přikázal Janovi, aby dukáty zanesl do pokoje.

Tu se Jan osmělil a zeptal se pána, zda by i on mohl povyprávět nějakou neuvěřitelnou příhodu.

„Chlapče, jen vyprávěj, co chceš,“ podpořil pán jeho prosbu.

A tak Jan spustil: „Byl jsem jednou v nebi a tam mi bylo velmi dobře. Ale po čase mi tam už bylo dlouho a jen tak z čisté nudy jsem se chtěl vrátit dolů na zem.“

„Vždyť já ti to všechno věřím,“ přikyvoval pán a znuděně zíval.

Ale Jan pokračoval dál: „Jenže já jsem za nic na světě nevěděl, jak mám z toho nebe dolů slézt, a tak všechny provazy, které byly v nebi, jsem spojil do jednoho a spustil se k zemi.“

Pán se opět jen škrábal na břichu a přikyvoval, že věří.

„Jenže ty provazy nedosáhly až k zemi, a tak mi nic jiného nezbývalo, než že jsem z té výšky seskočil a až po samé uši jsem se do bláta zabořil.“

Také tomu pán uvěřil, takže Jan pokračoval dál.

„Křičel jsem jako o život, ať mě někdo přijde vytáhnout z toho bláta. A dočkal jsem se. Po hodné chvíli přišel nějaký pastýř, který celé dny pásl prasata, a ten mi nakonec pomohl. A kdybyste, pane, věděl, kdo to vlastně byl, ten pastýř!“

Zvědavý pán čekal, co Jan…