Daleko za městem, mezi sady, lesy a potoky, stál uprostřed zeleninového pole na stráži strašák. Strašil opravdu poctivě. Všechny vrány i zajíčci se drželi dál a radši si na jeho úrodu nechali zajít chuť.
Nebála se ho ale jen divoká zvířátka. Vyhýbala se mu i ta ze statku. Nikdo se ke strašákovi nechtěl ani přiblížit. Vždyť o něm kolovaly takové hrozné historky!
„Já jsem slyšel, že prý ani neumí mluvit,“ zavrkal pyšně holub na vykulené sousedy. „Vím to od kuny.“
„Tomu bych se ani nedivila. Podívejte se na něj, jaký má děsivý roztrhaný kabát a klobouk!“ zabečela ovce, která módě dobře rozuměla. Z jejího rouna se totiž pletly svetry a ponožky.
„A když se na něj dlouze zadívala jedna kráva ze stáda, zamračil se na ni tak ošklivě, že z toho ztratila mléko!“ zabučela tajemně kráva.
„Ach ne! Bylo by snad lepší, kdyby tu takový bubák mezi námi ani nebyl,“ kvokaly vyděšeně slepice a houfovaly kolem sebe kuřata. Nepustí je ani na minutu z dohledu.
„Nejlepší bude, když tím směrem vůbec nebudete chodit,“ radil jim pes.
Strašáka to mrzelo. Být strašidelný a odpudivý byl přece jeho úkol. A dělal ho na jedničku. Ale nepřál si, aby se ho báli úplně všichni a pořád. Byla to jen práce. Ale když zrovna nestrašil, i on chtěl mít kamarády a bavit se. Moc rád zpíval, tančil a vyprávěl vtipy. Ale dělat to všechno sám moc zábavné nebylo.
„Kdyby mě sousedé trochu poznali, zjistili by, že je se mnou i legrace,“ povzdechl si. Přemýšlel, jak si zvířátka naklonit. Na čaj, ani na bábovku za ním nejspíš jen tak nepřijdou. A i kdyby přišel on za nimi, lekli by se jeho strašidelného vzhledu. Musí to být něco opravdu speciálního.
„Á! To je ono,“ zaradoval se jednoho …