Uražené ruce

Kuba měl dvě ruce. Pravou a levou stejně jako ty. Pravá uměla skvěle malovat. Také dokázala držet rohlík a dloubat do koláče přesně tam, kde bylo nejvíc povidel. Levá uměla mávat babičce, hladit psa Bertíka a nenápadně šťouchat do brášky, když se nikdo nedíval.

Obě ruce byly moc šikovné, skoro pořád Kubovi s něčím pomáhaly. Jenže Kuba se k nim nechoval úplně hezky. A hlavně, nerad je myl.

Ráno na zahradě je vymáchal v blátě. Pak u smrku našel šišku. Byla krásná, rozčepýřená a vypadala jako malý dřevěný ježek. Samozřejmě že ji musel vzít do ruky, ale té smůly! Přilepila se mu na prsty a nešlo se jí zbavit. Držela se ho jako klíště.

Když se šiška odlepila, přiběhl k němu pejsek Bertík. Měl dlouhé a husté chlupy. Kuba ho nadšeně pohladil.

„Kubo, umýt ruce!“ zavolala najednou máma.

Kuba se na svoje ruce podíval. Možná byly trochu umazané od bláta, a jedna dokonce lepila. Nijak extra špinavé mu ale nepřišly.

„Je to dobré!“ odpověděl mámě. Otřel si ruce o stejně špinavé kalhoty. Teď mu připadaly úplně v pohodě.

Jenže ouha! Když to pravá ruka uslyšela, už toho měla akorát tak dost. A levá jakbysmet. Ruce neuměly mluvit, ale kdyby to dokázaly, asi by řekly: „To snad, Kubo, nemyslíš vážně!“

Jenže to už Kuba těma špinavýma rukama popadl rohlík s máslem a zakousl se do něj. Pravá ruka si pomyslela, že tohle už je příliš. Levačka jí dala za pravdu. A tak se obě rozhodly, že si od téhle chvíle berou volno.

Ruce nemohou jen tak odejít, ani si najít jiného chlapečka. Proto se domluvily, že se odmítnou hýbat.

Kubu přestala bavit svačina a chtěl se pustit do stavění věže z kostek. Když si ale klekl na zem a chtěl si…