Bylo to tady. Jako každý rok škola pořádala velký sportovní den s mnoha disciplínami pro děti, od prvňáků až po čtvrťáky. Sluníčko svítilo, stolečky na zahradě se prohýbaly pod tíhou ovoce, dobrot a džusu. Celý den byl plný her a soutěží, které připravily paní učitelky. Všichni se náramně dobře bavili.
Jediný Matěj se pořád nedočkavě ptal, kdy už bude čas na velký závod. Tento závod byl poslední, ale zato nejnáročnější. Trasa se klikatila přes celou zahradu a obsahovala i několik zrádných překážek. Proto v něm mohly závodit jenom starší děti. Matěj každý rok závod pozoroval z lavičky a těšil se, až bude větší, aby se ho konečně mohl zúčastnit.
Svému kamarádu Kubovi už od rána vyprávěl, jak skvělé by bylo vyhrát. Ale Kuba jen pokrčil rameny.
„Ty snad nechceš vyhrát?“ zeptal se ho Matěj udiveně.
Kuba se zamyslel: „Já se hlavně těším na ten závod a na překážky.“
Matěj tomu nemohl uvěřit. Co by mohlo být důležitější než první místo? Zadíval se na zlatou medaili, která byla připravena pro vítěze. Moc si přál ji získat.
A konečně přišla jeho chvíle. Postavil se s ostatními na startovní čáru.
„Tři! Dva! Jedna! Start!“ odstartovala paní učitelka závod a Matěj vyrazil vpřed. Brzy se dostal do vedení. Rád a hodně běhal a na tento závod poctivě trénoval. Proto teď měl před ostatními velkou výhodu a hravě zdolával jednu překážku za druhou. Jediný, koho se mu nedařilo předběhnout, byl jeho spolužák Martin.
Matěj se blížil k cíli. To byl nejnáročnější úsek, plný překážek. To ne, pomyslel si, Martina nedoběhnu. Sen o vítězství se mu rozplýval před očima. Od výhry ho dělilo jen pár metrů, poslední překážka a Martin.
Mezitím se Martin otočil, aby zjistil, jak velký má náskok. Ale jak se otočil, přehlédl poslední překážku, zakopl…
