Statečný perníček

Celý dům byl ve slavnostním, z každého koutu sálala vánoční atmosféra. Právě ten večer měl přijít Ježíšek. Všechna cukrátka i ozdobičky měly velké štěstí, že to mohly vidět na vlastní oči. Ptáte se jak to? Ježíšek je přece moc plachý a jen tak se neukáže…

Máte pravdu, ale jenom před dětmi. Ty ho skutečně vidět nemohou. Ozdobičky, cukroví a další věci se však nepočítají, a proto se nemusí nikam schovávat ani čekat, aby Ježíška nevyplašily.

Ty, kdo to měly letos vidět poprvé, poslouchaly se zatajeným dechem historky starších sousedů. Nejvíc ze všech ale naslouchal malý zvídavý perníček. Upekli ho teprve před nedávnem. Nikdy předtím ještě Vánoce nezažil, a moc se proto těšil.

„Pamatujete, jak se kdysi vánoční světélka rozhodla blikat morseovku?“ začal zvesela zvoneček.

„Anebo na ten večer, kdy byla jedna prskavka moc uprskaná a chytl z toho ubrus,“ nedala se zahanbit forma na vánočku.

„Vůbec nejlepší bylo, jak napadlo tolik sněhu, že děti mohly jezdit na saních přímo z okna obýváku,“ přisadila si mísa na salát.

Následovalo povídání o všem, co bude následovat. Jak se rodina sejde u společného jídla. Jak bude slyšet cinkání zvonečku, zavoní jehličí, jak se na nebi objeví hvězdičky. A pak to přijde! Perníček se moc těšil na tu kouzelnou chvíli. Prý sem pak vtrhnou děti a dají se do rozbalování! Už aby to bylo.

A přesně jak si všichni předtím vyprávěli, brzy se ten zázrak opravdu stal. Za chviličku bylo téměř po všem a pod stromečkem najednou ležela velká hromada dárků.

Jenže v tu chvíli se se skřípěním otevřelo okno! Dovnitř vlezla jedna šmátravá pracka, potom druhá a pak se tam skulil celý zloděj! V šeru ho pořádně nebylo vidět, proto využil příležitost, že tam nikdo není. Nenasytně vyplenil misku s cukrovím, shrábl všechny dárky,…