O veverce, která neuměla říkat promiň

Když jednoho krásného jarního dne sluníčko vesele zářilo přes celou oblohu, do lesa přijela návštěva. Sestry veverky totiž k sobě pozvaly svou rezavou kamarádku Sabinku s huňatým ocasem. Přiběhla jen s malým kufříkem a širokým úsměvem. Sabinka byla vždy veselá, vyprávěla vtipy, vymýšlela zábavné hry a prováděla kousky k popukání. Hopsala se svým vlajícím, huňatým ocáskem kolem dokola, dovedla švihem tlapky rozlousknout oříšek napůl a dokázala udělat nejstrašidelnější obličej, jaký jste kdy viděli.

Byla ovšem jedna věc, kterou Sabinka nesvedla… Stalo se to tak:

Jednoho rána seděla Sabinka na větvi, rozhlížela se zamyšleně kolem sebe a louskala oříšek. Zničehonic uslyšela hluboké bručení – to pod stromem procházel pan Medvěd. Sabinka se tak lekla, že oříšek upustila z pacek přímo na jeho hlavu. Pan Medvěd se chytil za hlavu velkýma chlupatýma tlapama.

„Jejeeeej, co to bylo?“ zařval otráveně.

Veverka Sabinka ale nevydala ani hlásku, a ani náhodou se mu neomluvila. Místo toho se bez jediného slova v úleku ztratila v domečku a bouchla dveřmi.

„To jsou mi ale způsoby,“ bručel nevrle pan Medvěd a odšoural se do své jeskyně.

Další den se zvířátka domluvila, že si udělají táborák. Plánovala, že si něco dobrého upečou a přitom si zazpívají. Liška Smíška a veverka Sabinka se nabídly, že sesbírají dřevo na oheň. Kráčely spolu lesem, Sabinka vyprávěla veselé příběhy a u toho se co chvíli skláněly, aby sebraly ze země vhodný klacík.

Tak se stalo, že se v jednu chvíli sehnuly zároveň a srazily se hlavami.

„Promiň, Sabinko,“ vyhrkla Smíška a hladila si poraněné čelo. Sabinka chvilku koukala na Smíšku. Otevřela pusu, jako by chtěla něco říct, ale pak najednou upustila všechny posbírané klacíky a utekla do hlubokého lesa.

„Co to mělo znamenat? Proč se mi Sabinka taky neomluvila?“ Smíška tomu nerozuměla. Mezitím se jí na čele objevila různobarevná modřina.

Následující ráno Sabinku…