Princezna plyncezna

Bylo nebylo, žila jednou jedna moderní princezna. Po svém prapradědečkovi kromě poloviny království zdědila i čtrnáct psů, hromadu knih, které nikdy neotevřela, a jednu motorku. Nasedla na ten stroj a řezala zatáčky na cestách v království vždy, když mohla. Vlastně i když nemohla. Například, když se pohádala se svou královskou matkou a královským otcem. Víte, i lidé, kteří se mají rádi, se někdy hádají.

„Nebudu nosit tyto hloupé bleděmodré volány a stále se učit němčinu, indičtinu, ruštinu a maďarštinu, chci jít veeen!“ křičela, když utíkala dolů po zámeckých schodech. A její královská matka za ní křičela: „Stůj, ty jedna! Myslíš si, že stačí dupnout na plyn a utéct před všemi povinnostmi? Ty nejsi žádná princezna, ale PLYNCEZNA!“

A přesně tak to bylo. Princezna-plyncezna nejraději ze všeho dupala na plyn a proháněla se po okolí. Kdyby alespoň jednou otevřela knihy po prapradědečkovi, zjistila by, že kdysi dávno, v Americe, žil jeden chlapec William, se kterým by si velmi rozuměla. Ten také nejraději ze všeho šlapal do pedálů na kole a uháněl co nejdál.

Kdyby četla dál, dočetla by se, že utíkání není všechno. William byl zručný a chytrý. A tak jednou dostal nápad: co kdyby mělo kolo motor? Jednoho dne s kamarádem vymysleli a poskládali motorové kolo. A pak si na motorová kola založili továrnu! To všechno dokázali, když měli teprve jednadvacet let!

„Až ti bude jedenadvacet let, musíš se stát královnou,“ říkala princezně-plyncezně každý den její královská matka. „Musíš zmoudřet, musíš se vdát a bla, bla, bla…“ A proto princezna-plyncezna stále utíkala. Princeznou být nechtěla, ale netušila, čím jiným by mohla být. A tak utíkala. Zkoušeli jí to zakázat. Zkoušeli jí darovat poníka. Ale nezabíralo to. Tak doufali, že se jí motorka pokazí. Ale motorka byla kvalitní, a pokazit něco takového je téměř nemožné. A…