Princeznička Buchtička byla tím nejmilovanějším, nejlíbeznějším miminkem v celém království. Alespoň tak to tvrdila její maminka královna. „Ty moje malá buchtičko,“ promlouvala k ní. A tak vzniklo jméno princeznička Buchtička. Jako většina miminek i malá princeznička byla baculatá, usměvavá a uškytaná a dělala všechny ty věci, které dělají jiná miminka. V královniných očích byla prostě dokonalá.
Z princezničky-miminka se brzy stalo zvědavé batole a z batolete byla co nevidět šestiletá slečna Buchtička. Žila si v paláci jako v bavlnce a její maminka jí splnila každé přání. Jedla jen to nejlepší jídlo, spávala v nejměkčí posteli. Měla vždy po ruce zástup sluhů, kteří jí splnili, co jí na očích viděli. Hrála jen ty nejlepší hry s těmi nejlepšími kamarády.
Ale jednoho dne se stalo něco nečekaného. Princeznička Buchtička si začala stěžovat na bolest bříška. Neměla chuť jíst to nejlepší jídlo ani si hrát s těmi nejlepšími kamarády. Chtěla si jen lehnout do své nejlepší postele a spát. A tak také udělala. A spala několik dní.
Maminka královna byla celá bez sebe. Plakala, naříkala.
Princeznička Buchtička nechtěla jíst ani pít. Scházeli se u ní ti nejlepší lékaři z celého království a radili jen samé bezcenné rady:
„Jen jí cosi sedlo na nos.“
„Brzy se uzdraví!“
A co je horší, neustále královně připomínali: „Jen žádnou paniku!“
Samozřejmě že královna začala panikařit ještě víc. Byla přesvědčena o tom, že takoví lékaři vůbec neumí pořádně léčit, a všechny nechala vyhodit z paláce ven. Zdálo se jí, že princezna Buchtička se určitě nikdy neuzdraví a do konce života bude jen ležet v posteli. Byla tak znepokojená, že dala v celém Buchtičkovém království vyhlásit zprávu: „Komu se podaří princezničku Buchtičku uzdravit, může za odměnu zůstat žít v královském paláci po celý svůj život, i s celou…
