Lenora

Na světě žije spousta strašidel a příšerek. Některé se večer za svitu lamp plíží městem. Jiné si zase postaví v lese chaloupku či straší na hradech. Většina z nich se schovává před lidskýma očima.

Ale naneštěstí žijí také příšerky, které nejenomže se neschovávají, ale dokonce s vámi chtějí i žít. Ani nevíte jak a už se u vás objeví. A není pak vůbec lehké zařídit, aby zase zmizely.

Přesně to se přihodilo jedné holčičce Leničce. Lenička byla úplně obyčejná holčička. Nijak k sobě strašidla nelákala ani nepřivolávala. Vlastně neudělala vůbec nic. A naneštěstí, přesně to naše příšerka potřebovala.

To si takhle jednoho nedělního odpoledne holčička seděla na židli, když vtom k ní do pokoje přišla maminka: „Půjdu do obchodu nakoupit, nechceš jít se mnou?“

Lenka se podívala z okna a prohlásila: „Tam je zima. Mně se nechce! A určitě je to i daleko.“

„Tak by sis alespoň mohla uklidit, než se vrátím,“ navrhla maminka. „Máš tu zase nepořádek! A já ti za odměnu koupím nějaké chutné ovoce.“

Lenka si povzdychla a otevřela okno, aby vyvětrala: „Tak, abych se do toho pustila. Alespoň to budu mít za sebou.“

„Proč bys pospíchala? Vždyť máš spoustu času,“ ozval se medový hlásek.

„Co to? Kdo to?“ Lenka se rozhlédla po místnosti.

Na posteli se vrtěla malinká rozcuchaná holčička s úsměvem od ucha k uchu. „Ahoj, já jsem příšerka Lenora. Zavál mě sem vítr,“ zaculila se. Nebyla to uplně pravda. Lenora uměla moc dobře ve vzduchu ucítit lenost. Právě proto hupsla do Leniččina pokoje. „Musím říct, že se mi tu náramně líbí. Proč se namáhat, když můžeš odpočívat?“

„Ale já jsem mamince slíbila, že si uklidím,“ namítla Lenka a trochu nerozhodně sebrala knížku.

Lenora ale šmahem vzala Lence knížku z ruky a odhodila ji na…