Pošťák superhrdinou

Haf! Vrrr haf! Rozčepýřený Nero stál nazlobeně před bránou a nehodlal vetřelce pustit ani o krok dál.

„No tak, Nero. To jsem přece já, Ivan,“ zkoušel to na něj roztřeseným hlasem muž v modrém plášti a nejistě postupoval směrem k vrčícímu hlídači. Už zkusil povel sedni, nabízet pamlsek i hodit klacek, ale pes se nedal ošálit. Nakonec se mu podařilo ostražitě po malých krůčcích docupitat až ke schránce, kam hodil tři různobarevné obálky, a ihned se obrátil na útěk.

To ale neměl dělat. Nero nadobro ztratil trpělivost a rozběhl se za ním. Ivanovi za zády vlál modrý pošťácký plášť, skoro jako superhrdinovi.

Jenže Ivan žádný superhrdina nebyl. Byl to místní pošťák, který neuměl moc rychle utíkat. Když chodil do školy, říkávali mu, že by ho předběhla i želva. Nero ho proto snadno dohnal a natržením nohavice mu dal jasně najevo, že příště už do jejich schránky rozhodně nic házet nebude, jinak to dopadne ještě hůř.

„Ach jo, mám já to ale starosti,“ povzdechl si Ivan nešťastně, když se vrátil na malou a útulnou pobočku pošty, kterou spravoval. Nad hrnkem čaje mu ukáplo pár hořkých chlapských slz.

„Už jako malý jsem si tak moc přál být pošťákem. Maloval jsem vlastní známky, vyráběl sousedům v okolí schránky na dopisy z kartonu, na všechny karnevaly jsem s hrdostí nosil pošťáckou uniformu a čepici. Kdybych jen býval věděl, co to obnáší…,“ přemítal a v hlavě se mu vynořovaly všechny děsivé scény z posledních dnů.

Jak vypadal život pošťáka? Zdivočelí psi, co na něj doráží u vrátek, agresivní houser paní Novákové, který ho klove přes plot do špiček bot, kocouři, kozlové, oslíci i zakrslé prasátko. Ani jedno zvíře mu jeho práci neusnadňovalo. Navíc se nemohl na nikoho dozvonit. Lidé věčně nejsou doma, nepřebírají poštu a pak se…