Policista Toman a záhadný zločin

„Čistá košile, pěkně zarovnat límeček. Sako s odznakem, čepice, vyleštěné boty a může se jít,“ pochvaloval si pan Toman.

Kam takhle vyparáděný šel? Přebrat si nějakou cenu? Nebo snad na slavnostní večeři? Ani nápad!

Takhle se chystal každý den do práce. Nic ho netěšilo víc, než si pečlivě obléci svoji uniformu a vyrazit do ulic bojovat se zločinem! Teď už to asi víte sami, jaké povolání zastával. No jistě, policista.

Své profesi byl opravdu oddaný. Nikdy nepřehlédl žádný prohřešek, přestupek, dokonce ani drobnou lumpačinu. V jeho okolí muselo být všechno v naprostém pořádku. Jinak naježil knír a obočí, vytáhl píšťalku a nechtěli byste vidět hrůzu, jaká z něj v tu chvíli šla.

Své vážnosti však nikdy nezneužíval. Pokud to jen trochu šlo, rád lidem domluvil po dobrém. Kdo na to neslyšel, sám si mohl za pokutu, která následovala. Pro největší darebáky měl dokonce na služebně malé vězení, ale to naštěstí nebylo potřeba moc často.

Policista Toman se nebál žádné výzvy, ani nebezpečí. Byl odhodlaný hlídat a udržet pořádek v jejich malém městě za každou cenu. Lidé se na něj mohli spolehnout. Po mnoha letech policejní práce byl přesvědčený, že ho už nemůže nic překvapit. Jak strašně se tehdy mýlil…

Jednoho dne se na služebnu vřítila paní Kokošková a vypadala, že jestli ji někdo nepodepře, brzy omdlí. „Pomoc, fantom!“

„Co to povídáte? Jakýpak fantom? Fantomové přece neexistují. Každý zločin má své vysvětlení,“ snažil se ji umírnit zkušený pan Toman.

„Nemá!“ uraženě mu odsekla paní Kokošková. Její slabost ji rázem opustila, tolik se čertila. „Vy si myslíte, že víte všechno, ale nevíte! Na světě se dějí i tajemství a záhady a tohle je jedna z nich!“ prohlásila rezolutně, dupla si nožkou a čekala na pobídnutí, aby řekla víc.

Pan Toman si povzdechl, udělal…