Pohádka o pohance

„Když se někdy budete procházet kolem pole, může se vám stát, že spatříte úplně ohořelou pohanku, která na něm kdysi rostla. Jako by přes ni přešel plamen a celou ji spálil. To je od blesku,“ povídal jeden starý farmář. „Teď vám povím, jak se to vlastně stalo, protože tento příběh mi jednou pověděli vrabci, kteří to prý mají od jedné staré vrby,“ dodal.

Ta vrba rostla dlouhé roky u jednoho velkého pole. Byla už načisto dutá a z trhlin vyrůstala tráva a ostružiny. Její převislé větve sahaly až po samu zem a obrostlé zelenými lístky se podobaly dlouhým zeleným vlasům. Nu a na tom poli rostly různé obilniny: žito, ječmen, oves, ale také majestátní a hrdá pohanka. A vždy, když se nad polem proháněl silný vítr, stébla všech obilnin se krásně vlnila. Jen povýšená pohanka odmítala sklonit svoji hlavu a ze všech sil se snažila, aby s ní vítr ani nepohnul.

„Jsem nejkrásnější ze všech obilnin. Dokonce mám hezčí květy než jabloň. Nebudu se přece klanět před jakýmsi větrem,“ obvykle říkala. „Copak znáš nějakou rostlinu, která je hezčí než já?“ zeptala se pohanka staré vrby.

Vrba tiše zašuměla a za chvilku odvětila: „Jistěže znám.“

„Ty hloupý, práchnivý strome! Jsi tak stará, že ti už rostou zelené vlasy na hlavě,“ poznamenala pohanka se smíchem.

Zakrátko však přišlo velmi špatné počasí. Mraky se hnaly ze všech stran. Vítr dul jako nikdy předtím. V dálce bylo vidět blesky a brzy se nad polem ozval i první dunivý hrom. Všechny polní květy kolem rychle sklonily svoje hlavy, aby se uchránily před tím nečasem. Jen hrdá pohanka dál tvrdohlavě prohlašovala, že ona to nebude před nikým dělat, přestože déšť už silně bičoval celé pole.

„Skloň hlavu, skloň hlavu!“ křičely na ni všechny kvítky.

„Přicházejí silné blesky, spálí tě na uhel!“…