O perníkové chaloupce

Byl jednou jeden domek, který stál na kraji hustého lesa. V domku bydlela chudá rodina. Otec – dřevorubec, máma – švadlena a jejich děti – Jeníček a Mařenka. Otec nebyl často doma, protože musel chodit do panských lesů kácet stromy, z nichž se potom stavěly mosty. A než narubal dřevo na takový pořádný most, to někdy i týdny trvalo.

Aby ušetřil, spával na zemi přímo v lese. A přežít noc v tmavém lese sám, to bezpochyby vyžadovalo pořádnou dávku odvahy. Možná takovou, jakou jen dřevorubci mívají. Každý večer si musel rozdělat velký oheň, aby zář a praskající dřevo odehnaly divou lesní zvěř. Někdy ani usnout nemohl, když slyšel smečku hladových vlků výt. Otec nedostával za svoji práci dřevorubce žádný plat, ale panstvo mu dovolilo brát si z lesa tolik dřeva, aby v zimě doma nepomrzli a mohli si na peci i něco navařit.

Máma byla velmi šikovná švadlena a šila oblečení pro zámožné. Ale protože neměli peníze na šicí stroj, všechny věci musela šít ručně. Prsty na rukou měla celé popíchané, protože mnohokrát šila i po nocích, jen při svitu lampy. A při slabém světle mámě jehla často vyklouzla a píchla ji do prstů. Během dne se máma musela starat o děti i o domácnost. A když otec v lesích kácel dřevo, ona byla na všechno sama. Máma nedostávala za ušité věci žádnou mzdu, ale bohatí, pro které šila, jí dovolili vzít si zbytky jídla, které zůstaly po hostině, a tak měli co jíst.

Děti svým rodičům pomáhaly se vším, co bylo třeba. Jeníček obvykle opravoval staré děravé hrnce, protože na nové neměli peníze. Snil o tom, jak bude chodit po vesnicích a městech a bude opravovat hrnce všude tam, kam ho nohy donesou. Procestuje tak celý svět a snad i nějaké groše vydělá a…