V jedné staré dřevěné chaloupce s chatrnou střechou a rozpadlým komínem žil sedlák se svou milovanou ženou. Na malém dvoře chovali jen hejno hus, které neustále kejhaly, a dvě chrochtající prasata. A samozřejmě měli i velkého psa, ale ten se raději potuloval po kuchyni než by na dvoře hlídal.
Každé ráno se sedlák vydal na pole orat a selka se starala o všechny hladové krky. Neměli žádné děti a velmi toužili po synovi, kterého by s láskou vychovávali.
Jednou, když sedlák opět odešel z domu pracovat na pole a selka se chystala nakrmit zvířata a potom uvařit oběd, se stalo něco nevídaného.
Polévka už pořádně voněla a halušky už hlasitě bublaly ve vroucí vodě, když tu k ní zničehonic kdosi promluvil: „Jéje, tady to ale voní, já bych si tak dal něco dobrého do bříška.“
Selka se polekala, až jí vařečka z ruky vypadla, a rozhlížela se kolem sebe, ale nikde nikoho neviděla.
„Kdopak tu je? Kdo mě to na smrt vylekal? Jen se ukaž a neskrývej se!“ vykřikovala selka a stále bloudila očima po celé kuchyni, hledajíc, komu patří ten hlas.
„Vždyť jsem tady, hned před tebou. Copak mě nevidíš?“ ozval se opět hlas z police u okna a hned potom začal tancovat, vyskakovat, aby ho selka konečně spatřila.
Vtom selka uviděla na polici drobného chlapečka. Byl maličký jako hrášek, sotva ho vidět bylo a očka měl také maličká, jako má beruška tečky na křídlech.
„Chtěli jste syna, tak tu mě máte. Janko, Janíček se jmenuji. Jsem sice malý, ale šikovný, ničeho se nebojím a síly mám za dva chlapy. Jen mi už dejte, maminko, něco k jídlu, nebo tady za chvilku padnu hladem,“ povídal chlapeček a rukou si hladil prázdné kručící bříško.
Selka naložila na talíř pořádnou chlapskou porci halušek, ať…