Pinocchio

Geppetto, tak se jmenoval jeden starý řezbář, který se živil vyráběním dřevěných hraček. Práce mu šla opravdu od ruky – takového šikovného řezbáře nebylo široko daleko. Byl však osamělý, neměl nikoho, jen jednoho nezbedného kocoura, kterému říkal Figaro. Nu, to ale nebyla lidská bytost.

Geppetto na stará kolena litoval jen jedné jediné věci a to, že neměl synka ani dcerku, kteří by ho dělali šťastným.

Když jednou na procházce v lese uviděl krásný kus dřeva, hned věděl, že z něho bude skvělá loutka. Dřevo uřízl a ještě ten den se doma pustil do práce. Velmi se radoval, když dílo dokončil, protože loutka vypadala úplně jako živá. Uměla hýbat ručičkama i nožičkama a na sobě měla oblečení ušité z krásné látky. Geppetto byl potěšený svojí prací a Figaro vedle něho vesele vrtěl ocasem a spokojeně kňoural.

„Pojmenuji tě Pinocchio,“ nadšeně zvolal Geppetto a položil dřevěného chlapce na skříňku vedle svojí postele.

Protože byl už pozdní večer, Geppetto se chystal spát. Všude vládla tma, a tak se stařec zahleděl z okna do temné noci.

„Figaro, podívej, jaká je nádherná obloha,“ vzal do náručí kocoura a společně hleděli na noční oblohu plnou hvězd.

„Ach, taková škoda, že mi nebyl dopřán syn. Kdyby tak byl Pinocchio živý a ne jen ze dřeva vyrobený,“ modlil se ke svojí hvězdě, která pokaždé svítila na obloze nejjasněji. Věřil, že je to jeho šťastná hvězda. A také, že byla.

V ten večer, když byli všichni v říši snů, ta šťastná hvězda sestoupila z oblohy a za jasného svitu měsíce se proměnila ve vílu. Kouzelná víla přistoupila k Pinocchiovi a řekla: „Vroucné duši přání splním, z neživého živé udělám!“

Zamávala kouzelnou hůlkou a Pinocchiovi dala život.

Když se tak stalo, Pinocchio pomalu otevřel očička a vystrčil před sebe opatrně nejdříve jednu…