Bylo jednou jedno děvčátko, které se jmenovalo Karin. Rodiče mu zemřeli, a tak se ho ujal strýc. Strýček byl už starší pán, a protože vlastní děti nikdy neměl, myslel si, že na správnou výchovu stačí jen dobré srdce a hezké slovo. Když Karin něco provedla, trošku jí domluvil, ale nikdy ji za nic pořádně nepotrestal. No, a když milá Karin nedostala všechno, na co si jen pomyslela, dupala a řvala tak nahlas, že to bylo slyšet až k nejvzdálenějším sousedům.
Jednoho dne se strýček rozhodl, že její vrtochy už dál snášet nehodlá, a řekl Karin upřímně, co si o jejím chování myslí. A když mu Karin jen uraženě ukázala záda, strýček se poprvé v životě neudržel a plácl ji po zadku.
Karin s pláčem vyběhla z domu a běžela, ani sama nevěděla kam. Zastavila se až za soumraku, když už byla úplně vysílená během i hněvem. Sedla si na kraj cesty a smutně si prohlížela bolavé nohy a dočista rozedrané botky. Jak tam tak seděla, projížděla kolem ní v kočáru vznešená paní. Ta se nad Karin slitovala a vzala ji k sobě domů.
Paní byla ke Karin od první chvíle velmi milá a Karin toho uměla využít. Tolik prosila a žadonila, až jí paní dala ušít nádherné červené botky. Vypadaly přesně jako ty staré a byly ušité z té nejdražší a nejjemnější kůže.
Jednu neděli si je obula do kostela. Celou cestu si je samolibě prohlížela a každému, koho potkala, se jimi chlubila. A když se ostatní v kostele modlili, Karin si jen zálibně pod lavicí prohlížela svoje botky.
Taková marnivost však rozzlobila nebeské anděly, a když Karin vyšla z kostela, červené boty se daly samy od sebe do tance. Karin se to nejdříve líbilo, ale když ji začaly unášet stále dál a dál,…
