Páv a jeřáb

U jednoho malého jezera žil páv. Každý den se hrdě procházel po břehu kolem jezera, a když potkal nějakého jiného ptáka, hned roztáhl svůj nádherný paví ocas. Obrovský vějíř plný barev a vzorů, které se mihotaly v paprscích slunce, obdivovali všichni, co žili okolo. A když nepotkal nikoho, tak obdivoval sám sebe na obraze, který vznikl na vodní hladině. Občas kopl do vody kamínek, aby se hladina rozvířila a viděl svoji krásu v pohybu. Časem se však jeho hrdost změnila v namyšlenost a nadutost. Ostatní ptáky nepovažoval za dostatečně krásné na to, aby s nimi prohodil řeč a už vůbec ne na to, aby se s nimi přátelil. Všechny kolem to pořádně rozčilovalo, a tak si umínili, že si z namyšleného páva udělají legraci.

Této role se ujal jeřáb. Ten byl proti pávovi snad ten nejobyčejnější pták. Měl vyhublé tělo, šedou barvu a tenké nohy. Méně výraznějšího ptáka v okolí nebylo.

Bylo hezké ráno. Vrabci cvrlikali a sluníčko jasně svítilo. Když jeřáb viděl, že páv se obdivuje v odrazu vody a rovná si svoje pestrobarevné peří, vydal se proti němu na malou procházku. Když se míjeli, páv si z něho začal hned utahovat.

„Jeřábe, proč se sebou něco neuděláš? Nechtěl bys vypadat trochu zajímavěji? Podívej, jak jsi nudný a všední! Barvu máš nevýraznou, ocas povislý a nohy směšně tenké,“ dobíral si ho páv s vědomím, že proti fádnímu jeřábovi musela jeho krása ještě víc vyniknout.

Jenže jeřáb trpělivě kráčel kolem něho, a dokonce se vícekrát vrátil, aby páv přidal další uštěpačné poznámky. Když už toho bylo dost, jeřáb se zastavil a říká: „Možná máš to nejhezčí peří na světě a tvůj ocas zajisté obdivuje každý, kdo tě potká. Ale ještě jsem tě nikdy neviděl létat. Možná právě proto, že tvoje peří je sice nádherné, ale zároveň křehké a…