Oblázek Žulík

Den byl krásný a slunečný, jako stvořený pro hru u potoka. Přesně to si říkaly i malé kamínky – oblázky. Dnes si vybraly svou oblíbenou hru – kutálení se dolů po břehu rovnou do potůčku. Skotačily a výskaly, všechny do jednoho. Jen malý oblázek Žulík ležel stranou.

„Podívej, takhle, Žulíku, rozkutálíš se a letíš!“ povzbuzoval svého věrného kamaráda oblázek Písek.

„Pojď už, nezdržuj, voda je dnes skvělá!“ kutálel se napřed Vápeneček.

„Že ty jsi už dočista zkameněl,“ uštěpačně popíchl Žulíka jeho další kamarád Kalcítek.

Malý Žulík se však i nadále jenom díval. Líbila se mu hra jeho kamarádů, avšak na takové cirkusácké kousky se sám vůbec necítil.

Rád přemýšlel o tom, jaký skvělý pocit to musí být, jen tak ležet na břehu potůčku a nebo celý ponořený ve vodě a nechat se hladit proudem čiré vody. Proud vody dokonce malé oblázky povozí celým korytem, vesele si spolu zadovádí. Vždyť matka řeka kdysi dávno všechny oblázky stvořila, to ona je svými doteky zakulatila.

Žulík si povzdychl nad svými nesplněnými sny: „Kéž bych mohl být jako ostatní. Docela obyčejný, odvážný a pevný oblázek.“

Vtom vytrhl Žulíka ze zamyšlení zvláštní zvuk. To se po břehu potůčku právě procházel brouk Vodomil. Nebyl to žádný drobek, a proto jeho dupot nadělal celkem slušný rámus. Vypadal, že ho zcela zaujala hladina potoka. Jako kdyby něco hledal.

„Když už neumím být nebojácným oblázkem, můžu být aspoň užitečným pomocníkem,“ řekl si Žulík. Nenápadně si tedy odkašlal, aby na sebe upozornil. Když k němu brouk Vodomil pozvedl oči, Žulík spustil: „Zdravím, pane Vodomile, nepotřebujete náhodou pomoc?“

Vodomil se na Žulíka ošklivě podíval. „Od tebe? Ani náhodou. Takoví jako ty mi právě zničili zásoby kvalitních řas, které jsem měl uložené tady na kraji potoka. Ale oni se do něho střemhlav vrhli a…