O zachráněné jabloni

Venku vládl podzim a listí hrálo všemožnými barvami – od mnoha odstínů zelené, žluté, oranžové až po červenou a hnědou. Martínek s oblibou běhal mezi padajícím listím a rád ho vyhazoval do vzduchu. Připomínalo mu to chvíle, kdy padá sníh.

Dnes Martínek zrovna doprovázel tatínka na zahrádku a těšil se, jak se v barevném listí vyřádí. Pod javorem už ležela kupka nádherně rudých listů a sousedova jabloň zas shodila přes plot listí žluté jako sluníčko.

Tatínek se zadíval právě na zlatou jabloň, stojící za plotem, a nahlas uvažoval: „Snad si to soused rozmyslí a nebude chtít tu jabloň pokácet.“

„A proč by ji kácel?“ nechápavě se zeptal Martínek. „Vždyť má tak chutná jablíčka! A několik větví přesahuje až k nám na zahrádku,“ dodal spokojeně. Rád je vždy koncem léta chroupal.

Tatínek si jen povzdychl. „Obávám se, že soused to tak vidět nebude. Strom se za ta léta rozrostl natolik, že nám ničí plot. Minule, když jsem se se sousedem o tom polorozbořeném plotu bavil, povídal, že ten strom bude muset pokácet.“

„Pokácet?“ zopakoval Martínek udiveně.

Tatínek řekl: „Já myslím, že by to byla strašná škoda sprovodit ze světa takový krásný zdravý strom s těmi úžasně chutnými plody. Lidé někdy zapomínají, že bychom měli mít ke stromům úctu.“

Tomu Martínek nerozuměl, a proto vyzvídal: „A proč by měli lidé chovat úctu zrovna ke stromům?“

„Protože stromy jsou pro nás moc důležité,“ odvětil tatínek. „Například nám vytváří kyslík, který potřebujeme k dýchání. Taky poskytují domov a obživu až tisícům různých zvířátek. Nebo pohlcují hluk z okolí. Chrání nás před ostrým sluníčkem i silným větrem, zadržují vodu – všichni víme, jak moc je voda důležitá, a právě stromy ji dokážou v krajině zadržet.“

Martínek zaujatě poslouchal. Vůbec si neuvědomoval, kolik toho stromy pro lidi, zvířátka a přírodu…