Kde bydlí pocity: Strach

Po svačině jsem dal pusu mamince a vyběhl z bytu, že ještě na chvíli půjdu na hřiště. Zamířil jsem k bočnímu schodišti, protože jsem se bál, že v hlavním vchodu potkám nahněvaného pana domovníka.

Vytáhl jsem klíče, které nosím zavěšené na šňůrce na krku. Jeden klíč od brány, jeden od schodiště a jeden od našeho bytu. Tři klíče, jako v nějaké pohádce.

Náš byt si představuju jako pevný nedobytný hrad, ve kterém se můžu schovat. Mám svůj útulný pokojíček a v něm se nebojím nikoho a ničeho.

No dobře, dobře, občas se přece jen trošku bojím. Hlavně když padne tma. Stíny z mé noční lampičky se tak nějak samy od sebe prodlužují. Zdá se mi, jako by se hýbaly a chtěly mě chytit. Dokonce mají i oči a velké zuby. Ale tehdy vždy přijde maminka nebo táta a před nimi ty stíny pokaždé utečou.

Naše paní učitelka nám říkala, že když se v noci něčeho bojíme, máme si představit něco hezkého nebo něco, co nás ochrání. Já si představím pejska, který u mě leží, a zatímco já spím, on mě hlídá.

Můj spolužák Péťa se zase moc bojí bouřky. A nejen v noci. Když hřmí uprostřed noci, schovává se i pod postel. Ale přes den ve škole s sebou postel nemá, a tak jakmile za oknem zahřmí, vleze pod lavici.

Někteří kluci a holky se mu za to smáli, ale paní učitelka nám vysvětlila, že strach má každý. „Dokonce i já,“ řekla. „I náš pan ředitel.“

To si neumím ani představit, protože pan ředitel je vážně velký a určitě by porazil i zlé roboty.

Paní učitelka také poradila Péťovi: „Když se bojíš bouřky, vzpomeň si na něco směšného. Nebo si bouřku představ jako velký růžový nafukovací balón, do kterého píchneme a on praskne…