O smutné vrbě

Děti, věděly jste, že každý květ na louce má svoji vílu a každý strom v lese svého skřítka? Ty víly a skřítkové se o svoje kvítky a stromy neustále starají. Například v takovém dubu bydlí skřítek Dubík. Je veselé povahy a má rád dobrodružství, která s obyvateli lesa zažívá každý den. Tady je jedno z nich:

Jednoho dne Dubík, když se za pěkného slunečního dne procházel u říčky, znenadání uslyšel hluboký povzdech. Rozhlédl se po okolí, ale nikoho neviděl.

„Jajajáj,“ ozvalo se po chvíli žalostivé bědování.

„Kdo to tady vzdychá?“ zeptal se Dubík.

„Já. Ajajajáj,“ uslyšel sice hlas, ale stále nevěděl, komu patří.

„Kdo je to já?“ divil se skřítek.

„No přece já, vrba.“

A opravdu. Na břehu říčky stála osamocená stará vrba. Byla nahnutá až nad hladinu a její větve se smáčely ve vodě. Vypadala opravdu velmi staře.

„Ach, promiň, vůbec jsem si tě nevšiml,“ usmál se Dubík. „Řekni, proč tak vzdycháš?“

„Dokonce i ty, skřítek, jsi mě úplně přehlédl. A to mi dělají všichni. Ach, jaj, ajajáj,“ vzdychla si ještě smutněji vrba.

„Promiň, byl jsem zamyšlený.“

„Nikdo si mě nevšímá, protože jsem už stará a k ničemu,“ zaplakala opět nešťastná vrba.

„No, no, tak to není. To, že jsi stará, přece ještě neznamená, že jsi zbytečná,“ utěšoval ji Dubík, „například tím, že tu stojíš tak dlouho, svými kořeny pomáháš břehu, aby se nesesypal do říčky, když na jaře hodně prší.“

„Myslíš?“ vrba se konečně trochu uklidnila.

„Určitě ano. Můžu?“ Dubík se vyhoupl na její větev a pohodlně se usadil. Potom z kapsy vytáhl maličký nožík, odřízl si kousek větvičky a chvilku něco vyřezával. Za několik minut držel v ruce dřevěnou píšťalku a zkusil na ni zapískat.

„Ta je krásná,“ radovala se vrba. „Umíš na ni zahrát i nějakou písničku?“

„No, nějakou…