Abby Voss
Opičinky
Stejně jako mnozí mladší sourozenci, i Kamil má pocit, že své starší sestře překáží. A skutečně, Františka už neví, co s ním. Nakonec se však všechno změní a Františka si uvědomí, že její malý bráška je vlastně docela fajn.
Děti, věděly jste,
Jednoho dne Dubík, když se za pěkného slunečního dne procházel u říčky, znenadání uslyšel hluboký
„Jajajáj,“ ozvalo se po chvíli žalostivé bědování.
„Kdo to tady vzdychá?“ zeptal
„Já. Ajajajáj,“ uslyšel sice hlas, ale stále nevěděl, komu patří.
„Kdo je to já?“ divil se skřítek.
„No přece já, vrba.“
A opravdu. Na břehu říčky stála osamocená stará vrba. Byla nahnutá až nad hladinu a její větve se smáčely ve vodě. Vypadala opravdu velmi staře.
„Ach, promiň, vůbec jsem si tě nevšiml,“ usmál se Dubík. „Řekni, proč tak vzdycháš?“
„Dokonce i ty, skřítek, jsi mě úplně přehlédl. A to mi dělají všichni. Ach, jaj, ajajáj,“ vzdychla si ještě
„Promiň, byl jsem zamyšlený.“
„Nikdo si mě nevšímá, protože jsem už stará a k ničemu,“ zaplakala opět
„No, no, tak to není. To, že jsi stará, přece ještě neznamená, že jsi zbytečná,“ utěšoval ji Dubík, „například tím, že tu stojíš tak dlouho, svými kořeny pomáháš břehu, aby se nesesypal do říčky, když na jaře hodně prší.“
„Myslíš?“ vrba se konečně trochu
„Určitě ano. Můžu?“ Dubík se vyhoupl na její větev a pohodlně se usadil. Potom z kapsy vytáhl maličký nožík, odřízl si kousek větvičky a chvilku něco vyřezával. Za několik minut držel v ruce dřevěnou píšťalku a zkusil na
„Ta je krásná,“ radovala se vrba. „Umíš na ni zahrát i nějakou písničku?“
„No, nějakou…