O Julkovi na čtyřech kolech

Na okraji vesnice stál malý modrý dům. Bydlel v něm chlapec jménem Julko spolu se svými rodiči a staršími sourozenci. Nebyl to však jen tak obyčejný dům.

Kdybyste ho navštívili, spatřili byste v něm několik neobvyklých věcí. Ke vchodu se totiž nepřicházelo po schodech, ale po šikmé plošině. V celém domě byste nenašli ani jeden schod. Naopak všude bylo mnoho místa – široké chodby i prostorné dveře bez prahů. Proč byl modrý dům tak zvláštní?

Celý byl přizpůsoben malému Julkovi, aby nemusel překonávat žádné překážky. Julko, ten modrooký, světlovlasý chlapeček, se totiž pohyboval na vozíku. Bez prahů a schodů mohl chlapeček volně jezdit, kam se mu zachtělo, dokonce i z domu rovnou na ulici, a to bylo pro něj velmi důležité.

Julko totiž zbožňoval projížďky po vesnici. Pomalu otáčel koly a cestou si všímal i těch nejmenších detailů. Sledoval domy, ploty, zahrady, garáže, chodníky a vše, co se na ulici dělo.

Byla právě sobota odpoledne a Julko dnes přemluvil k malé procházce i svou sestru Květku. Julko byl rád, pokud dokázal všechno zvládnout sám, ale někdy narazil na překážku v podobě špatně zaparkovaného auta nebo rozbitého chodníku. Byl tedy za Květčinu pomoc vděčný.

Venku bylo už opravdu pořádné horko, proto si do batohu přibalil i láhev vody. Batoh zavěsil do zadní části vozíku. Kromě vody tam měl uloženou také pláštěnku na vozík, nějaké hygienické věci a malé občerstvení.

„Květko, prosím, přidej plyn!“ zvolal. Julko miloval rychlou jízdu. Květka pevněji stiskla rukojeti na vozíku a začala ho tlačit rychleji. Julko se usmíval od ucha k uchu.

Vydali se jeho klasickou trasou. Odbočili do nové ulice vpravo, tam, kde stálo mnoho nových domů. Jelikož slunce už pořádně hřálo, Květku napadlo, že zajdou do parku. Tady se budou moci trochu zchladit ve stínu.

Julko souhlasil.…