Jak medvídek nemohl usnout

Listí ze stromů už dávno opadlo. Ledový vítr ohýbal jen holé větve. Plši a veverky měli ve skrýších poschovávané oříšky a ježci se pomalu zahrabávali do kupy podzimního listí. I medvídek se naposledy dosyta najedl a uložil se do své jeskyně, připravený na zimní spánek.

Byl už prosinec a ráno les pokryla námraza, ale po sněhu ještě nebylo ani stopy. Medvídek se převaloval z jedné strany na druhou. Zavřel oči, pak počítal ovečky. Napočítal jich snad i tisíc, ale nic nepomáhalo.

„Neumím spát bez pořádné peřiny,“ zabručel smutně. Divíte se, jakou peřinu asi mohou mít medvědi? No přece sněhovou. Nejlépe takovou, která by zakryla celou jeskyni.

Vykukoval, čenichal, ale ve vzduchu necítil ještě ani náznak sněžení. Vydal se tedy z doupěte na procházku. Řekl si: „Půjdu, kam mě tlapy ponesou, dokud si nějakou peřinu nenajdu. Když se mi tlapky unaví, aspoň lépe usnu.“

Medvídek sice neznal světové strany, ale naštěstí se pustil směrem na sever. A vy, děti, už určitě víte, že čím dál na sever, tím je počasí chladnější. Najednou na obzoru spatřil velký kamenný hrad. Dřevěná značka při cestě hlásala: Zimní království, dva dny cesty pěšky. Cože, zimní? Tam přece musí mít sníh, pomyslel si medvídek a přidal do kroku.

Byla právě noc a na některých plotech visely běloučké peřiny. Asi aby se mrazem pořádně vyvětraly a vyčistily. Peřiny byly plné měkoučkého peří. Medvídek jednu z nich nedůvěřivě oňuchal, až z ní vyletělo pár pírek. Medvídek si kýchl. To nebude peřina pro mě, pomyslel si.

Kráčel tedy dál, prošel celý les, několik luk, ale stále se necítil ospalý. Pod tlapkami mu však už vrzal čerstvý měkký sníh.

„Vypadá to tak, že jsem přišel do země, kde bude sněhová peřina,“ zamumlal si pod nos. Byl uzimen, unavený, ale usnout nemohl.

…