Stalo se to i Edovi. A co jako? Eda nějakým záhadným způsobem prostě zapomněl, jak se usíná. A ať se snažil, jak chtěl, nedařilo se mu usnout.
Eda je huňatý jezevec, který ve svém životě prospal už mnoho zim, zatímco vy jste lyžovali a bobovali. Ale tentokrát bylo všechno jinak.
Zavrtal se do postele, vlastně spíš do díry v zemi, zavřel oči… a nic. Po chvíli vylezl, přešel několikrát norou tam a zpět a znovu se pokusil o spánek. Oči tentokrát zavřel o něco pevněji než předtím. Chvíli se převaloval, ale pořád ne a ne usnout. Co teď?
Rozhodl se, že vyleze ven a poprosí kamarády z lesa o radu.
Jako první narazil na zajíce, který se Edy tak lekl, že vyskočil snad půl metru vysoko.
„Neměl bys náhodou touto dobou už spát?“ obořil se na něj. Pak mu zastříhal ušima před obličejem: „Zkouším, jestli nejsi náměsíčnej. Jestli nespíš a nechodíš současně.“
„Chodím, to sis všiml správně, ale nespím. Nemůžu usnout a nevím, co mám dělat. Co děláš ty, když nemůžeš usnout?“ zajímalo jezevce.
„Já?“ zeptal se zajíc překvapeně, i když nikdo jiný široko daleko nebyl. „Já počítám mrkvičky.“
„Jako na počítadle?“
„Ne, ty pruhovanej trumbero, normálně za sebou. Pomyslím si na ně a počítám: Jedna mrkvička, druhá mrkvička, …“
„A počítání zeleniny nějak pomáhá se spaním?“
„Můžeš zkusit počítat třeba šišky, když nemáš mrkev rád. Nebo něco jiného. Tvoje hlava se bude soustředit jen na jednu věc, zklidní se ti myšlenky, uvolní se svaly... to by bylo, abys neusnul.“
„Já ti nevím,“ odpověděl zadumaně Eda: „Vážím si tvé rady, ale asi zkusím zajít ještě za medvědem, třeba ho taky něco napadne.“
„Držím ti palce. A doufám, že se uvidíme nejdřív na jaře!“ řekl zajíc a rozloučili se.
Na medvěda měl…