Malá noční můra

Filip byl statečný kluk. Nebál se ani studené vody ani brokolice. Když své kamarádce ještě k tomu pomohl z lavice odnést pavouka, získal pověst nejstatečnějšího kluka ve třídě. Ale i nejstatečnější kluk se něčeho bál. Bál se tmy. Nebo spíš toho, co se v ní může skrývat.

Vždycky když večer zhasl lampičku a zavřel oči, zdálo se mu, že kolem postele něco chodí. Příšery? Strašidla?

Probudil se, rychle sáhl po vypínači, ale když rozsvítil, jeho pokoj byl prázdný. Myslel si, že se mu to snad jenom zdálo. Až jednoho dne si ráno všiml, že jeho hračky nejsou tam, kde je večer nechal. To nebylo samo sebou, a tak se rozhodl, že tomu musí přijít na kloub.

Večer si jako vždy lehl do postele a zhasl. Jenže tentokrát jen předstíral, že spí. V dlani přitom pevně svíral vypínač od lampičky. Najednou se odkudsi ozvalo podivné šramocení. Rychle rozsvítil a posadil se na posteli.

Rozhlédl se po pokoji. Na první pohled všechno vypadalo jako vždycky. Jenomže pak se velký náklaďák na zemi sám od sebe pohnul. Filip rychle popadl z nočního stolku budík pro případ, že by se musel proti příšeře bránit, a slabým hláskem zavolal: „Vylez!“

Zpoza kamionu vykouklo malé stvoření. Bylo celé černé a svým vzhledem připomínalo kotě. Na rozdíl od koťátka mu ale na zádech rašila malá křídla.

„Kdo jsi?“ zeptal se Filip a tvorečka si nedůvěřivě přeměřoval.

„Já… já se jmenuji Muřínek.“

Když Filip uslyšel tenký hlásek, strach z něj najednou trochu opadl. To stvoření vlastně bylo docela roztomilé.

„Muřínek?“ podivil se Filip, „to je zvláštní jméno.“

„U nás mezi nočními můrami je to zcela běžné,“ namítl Muřínek.

„Mezi kým?“ nechápal Filip.

„Já jsem noční můra. Tedy zatím jenom můra. Chodím do školy, kde nás teprve učí, jak být…