Létající kufr

Byl jednou jeden kupec, který byl tak bohatý, že by mohl celou ulici, kde bydlel, a ještě i uličku vedle ní vydláždit stříbrňáky. Ale samozřejmě to neudělal, protože svoje peníze uměl využít mnohem lépe. Když vydal groš, vrátily se mu dva – tak dobrý to byl obchodník. Jednoho dne však přišel jeho den a obchodník zemřel.

Všechny peníze zdědil jeho syn, který si začal vesele žít. Každou noc chodil na maškarní ples, groše utrácel za zábavu s přáteli, a dokonce do moře jako žabky místo kamínků házel stříbrňáky. Tak to šlo s jeho penězi velmi rychle z kopce.

Nakonec mu zůstaly jen čtyři groše, papuče a starý župan. Teď, když mu peníze došly, už o něho přátelé nestáli, dokonce ho ani na ulici nepozdravili, protože vypadal jako žebrák. Jeden z nich, duše dobrá, mu aspoň poslal starý kufr a vzkázal: „Sbal si svých pár švestek!“ Dobrá rada, jenže kupcův syn už neměl vůbec nic, a proto si do kufru sedl sám.

Byl to však zázračný kufr. Jen co se v něm mládenec uvelebil, kufr se vznesl. Fííí! a už vyletěl komínem vysoko nad mraky a letěl stále dál a dál, až přistál v turecké zemi. Kufr schoval v lese pod spadané listí a vydal se do města.

Cestou potkal chůvu s děťátkem. „Dobrý den, chůvo,“ oslovil ji, „copak je to za zámek nedaleko města, s okny v takové výšce?“

„Tam bydlí královská dcera,“ řekla mu chůva, „je velmi krásná, ale předpověděli jí, že když se zamiluje, nedopadne to dobře, a proto k ní nikdo nesmí.“

„Děkuji,“ řekl kupcův syn. Hned se vrátil do lesa, sedl si do kufru, vyletěl na střechu zámku a oknem vešel k princezně.

Princezna ležela na pohovce a spala. Byla tak krásná, že kupcův syn to nevydržel a hned ji políbil. Princezna…