Kvok, kvok, popelily se slepičky na dvorku. Jedna hrabala žížaly, druhá honila v trávě brouky a třetí vyzobávala semínka obilí, co zapadly do škvírek u příjezdové cesty. Právě tohle a nic jiného učila každé kuře jeho maminka. Žádná matematika, čeština, ani přírodověda. Žádný tělocvik, ani kreslení. Snad možná trochu hudební výchovy, pokud vám jejich kvokání připadá jako písnička. Kvokat, hrabat a zobat, to je všechno, co slepice a kohouti k životu potřebují.
Jenže jednou se na tom dvorku narodilo jedno podivné kuře. Mělo stále hlavu v oblacích a plný zobáček otázek. Úplně nejvíc ho zajímalo, jak to chodí ve vesmíru.
„Píp, mami a jak vypadají hvězdy?“
„Jako zrníčka máku na obloze.“
„Píp, jak se dá na tu oblohu dostat?“
„Raketou.“
„Píp, kde takové rakety létají?“ nedalo svými dotazy pokoj mamince a poskakovalo kolem ní.
„Proč pořád koukáš nahoru, místo abys koukal dolů a sháněl se po potravě? Sněním o nebi a raketách si bříško nenaplníš. Takové věci nejsou pro kuřátka,“ ztratila už maminka trpělivost.
„Ale mně se to líbí. Vsadím se, že astronauti si sami hrabat červíky a zrníčka nemusí,“ nedalo se kuře. Táta kohout ho chtěl postrašit, a proto mu řekl, že ve vesmíru žijí ufoni, co žerou kuřátka. Ale kuře i tak trvalo na svém. Koza se mu smála, že není dost rychlé, kráva zase poukazovala na jeho slabé nožičky a křidélka. Kuřata prý zkrátka nemají k letům do vesmíru potřebné schopnosti.
Kuře z toho bylo smutné a moc by si přálo být někým jiným. Kéž by tak mělo silné nohy jako býk, bylo rychlé jako pes nebo mrštné jako kočka. Nemají nakonec pravdu? Jenže jeho sen byl silnější než pochybnosti ostatních. „Budu cvičit tak dlouho, až ze mě bude astronaut,“ řeklo.
Jak rozhodlo, tak i udělalo. Každou volnou chvíli…
