Kronikář a zahradník

V jednom starém hradě, kde i stěny šeptaly příběhy dávných dob, žil jeden mudrc. Byl to pan kronikář, který celý život četl knihy, zapisoval historii a přemýšlel nad slovy dávných myslitelů. Věděl toho opravdu hodně – znal jména někdejších králů, staré zákony i moudré myšlenky filozofů. Věřil, že v knihách se ukrývá odpověď na všechny otázky světa.

Jednoho slunečného dne mu kdosi zaklepal na dveře knihovny. Mudrc se zvedl ze svého křesla a vydal se otevřít. Na návštěvy byl zvyklý – lidé zblízka i zdaleka k němu přicházeli pro dobrou radu a mudrc byl hrdý na to, že jim díky svým knihám dokáže pomoci.

Tentokrát ale přede dveřmi stála holčička. V rukou držela hliněný květináč, ze kterého vykukovala malá, povadlá květinka.

„Dobrý den, pane mudrci,“ začala nesměle. „Lidé ve vesnici říkali, že máte odpověď na každou otázku. Věděl byste mi říct, co se stalo mé květince? Přinesla jsem si ji, když jsme se sem přistěhovali, jako památku na náš starý domov. Ale celá zvadla a nevím, jak jí pomoci.“ Dívce se oči zalily slzami.

Mudrc zamyšleně pokýval hlavou a pustil se do listování ve svých moudrých knihách. Otevřel knihy o botanice, ve kterých bylo množství ručně nakreslených květin. Pečlivě srovnával obrázky s květinou před sebou, aby si byl jistý, že najde tu správnou.

Hodiny ubíhaly. Odpolední slunce se přehouplo na druhou stranu oblohy a v knihovně už nebyl dostatek světla na čtení. Mudrc se s těžkou knihou proto vydal z kamenného hradu ven, do velké zahrady. Dívka ho hned následovala.

V zahradě voněly bylinky a květiny se kývaly ve větru. Mudrc si jich však nevšímal. Usadil se na kamennou zídku a nadále listoval ve své knize.

„Aha! Už to mám!“ vykřikl nakonec vítězoslavně. „Je to Gentiana verna!“

Holčičce se rozzářily oči.…