Kronikář a pekařská rodina

Ve vesnici pod hradem bylo ráno vždy vesele. Zatímco kohout teprve napínal hrdlo, v jedněch kamnech už praskal oheň. Vůně se šířila po celém okolí a přiváděla lidi k malému domku, kde přebývala pekařská rodina.

Kronikář právě kráčel vesnicí se svým uzlíčkem. Když tu vůni ucítil, nemohl jí odolat. Zastavil se u nenápadného domku, z jehož komína stoupal k obloze kouř, a zvědavě nahlédl dovnitř.

Uvnitř panoval ruch. Táta mísil těsto na dlouhém stole, máma připravovala bochánky a dvě děti – chlapec a dívka – sypaly mouku do velké mísy. Všichni byli celí zaprášení, ale usmívali se od ucha k uchu.

„Dobré ráno,“ pozdravil kronikář a smekl klobouk. „Co je to za kouzlo, že jde odsud tak lákavá vůně? Až mi z toho kručí v břiše!“

„Žádné kouzlo,“ odpověděla mu rozesmátá pekařka. „Jen pečeme chléb a další dobroty. Musíme začínat brzy, aby byl včas upečený pro všechny.“

Kronikář otevřel svou velkou knihu, kterou nosil všude s sebou. „Tak to je štěstí, že jsem tady. Já o chlebu vím mnohé,“ začal moudře. „Zde se píše o zrnu, o mouce a o kvašení. Všechno jsou to, prosím pěkně, chemické procesy.“

Děti na něj hleděly s otevřenými ústy, ale po chvíli se začaly šklebit.

„Pane kronikáři,“ ozvala se nakonec pekařka, „a uměl byste podle té knihy upéct chléb i vy?“

„Nepochybně!“ chvástal se kronikář. Otevřel svou chytrou knihu a pustil se do práce. Mísil těsto, mísil, až mu z čela stékal pot. Po celou dobu se díval do knihy, aby se řídil instrukcemi, které v ní byly napsány. Nakonec vložil bochník do pece.

Počkal přesně tak dlouho, jak se psalo v knize. Za pár minut se však začala šířit zvláštní vůně – a když bochník vytáhl, byl tmavý, tvrdý a spálený. Hotová katastrofa!

Děti…