Král Drozdí brada

Bylo nebylo, žila jednou jedna princezna. A věru, překrásná. Ale tak, jak byla hezká, byla také pyšná. Každému nápadníkovi, který ji přišel žádat o ruku, se vysmála a poslala ho nazpátek domů. Děvčata v jejím věku byla už všechna dávno provdaná, jen jí samolibost úplně zastřela oči.

Její královský otec se tedy jednoho dne rozhodl, že na zámek pozve všechny, kteří mají zájem o ruku jeho dcery, a z nich si princezna bude muset někoho vybrat.

Věru, na námluvy přišlo tolik princů, že král je musel seřadit podle majetků a titulů. Na začátku stáli králové a knížata a na konci rytíři. Princezna se u každého na chvíli zastavila a potom na něm našla něco, z čeho si začala utahovat. Jeden se jí zdál tlustý, druhý příliš vysoký, třetí byl prý křivý, další neměl vlasy, jiný byl zase červený jako rajče.

Ale nejvíc se bavila u prvního muže v řadě, jehož brada prý připomínala drozdí zobák. Chichotala se, a dokonce začala napodobovat drozdí zpěv.

To byla pro krále poslední kapka. Rozzlobil se a řekl dceři: „Už mám dost té tvé namyšlenosti. Tvoji ruku dám prvnímu tulákovi, který tě bude chtít za ženu.“ Nato odešel a všechny prince nechal poslat domů.

Zanedlouho šel kolem královského zámku tulák a vykřikoval: „Zazpívám vám, když dostanu odměnu!“

Král si ho dal zavolat a přikázal mu hrát. Tulák začal hrát na kytaru a jeho pěkný zpěv se ozýval po celém sálu.

„Dobře jsi hrál, dobře,“ pochválil ho král.

„A jaká bude odměna?“ zeptal se směle tulák.

Tehdy si král vzpomněl na svoji pyšnou dceru. „Za odměnu ti nabízím za ženu svoji dceru,“ prohlásil.

Princezně se to vůbec nelíbilo, ale když už král něco řekne, svoje slovo vždy dodrží. Dal zavolat kněze, aby jejich manželství co nejdříve zpečetil.

Když kněz přišel ke králi, princezně…