Koza Róza se ztratila

Ve vysokých rozeklaných horách, mezi strmými srázy a skalnatými vrcholky pokrytými sněhem, žila s rodinou koza Róza. Společně se pásli na bylinkách a horský větřík jim čechral chundelatou srst.

Život v horách, to ale nejsou jen krásné vyhlídky. Horské kozy musí dávat dobrý pozor, kam kladou kopýtka. Celý den skotačí na strmých, kluzkých skalách. Stačila by jedna malá chyba a koza by zahučela neznámo kam. Jak se ztratíte stádu, je s vámi konec.

Koza Róza byla ale stejně nestálá a nepozorná, jako ten horský větřík. Jednou se točila sem, pak zase tam. Bylo jí jedno, co žvýká, nerozhlížela se, zda v okolí není vlk, ani se nikdy nedívala, kam šlape!

Dokud byla malá, hlídala ji maminka. Jenže potom vyrostla a přišel čas, aby se o sebe začala starat sama. Myslíte, že ji to zajímalo? Kdepak.

„Rózinko, dávej už konečně přece pozor. Nemůžeš čekat, že ti budu věčně stát za ocáskem a před vším tě varovat. Brzy budu mít nová kůzlátka a musím se postarat o ně. Bojím se, co s tebou bude,“ zoufala si její maminka.

„Ty se pořád jenom něčeho bojíš, mami. Klidně si hleď svojí pastvy, já se o sebe postarám,“ namítla odhodlaně Róza, mávla kopýtkem a začala poskakovat, ani nevěděla kam. Tady si kousla šťavnaté travičky, tamhle chvíli pronásledovala včelu. Vůbec si nevšimla, jak daleko se od ostatních vzdálila.

Stádo zůstalo daleko za ní, brzy se rozlila hustá mlha a Róza zůstala stát úplně sama na malém skalním převisu.

„Mami?…“ zašeptala Róza do mléčné mlhy. Ale máma nebyla nikde, aby jí poradila, co má dělat. Chvíli tam bezradně mečela a nevěděla, co dál.

„Achjo, kdybych jenom na pastvě trochu lépe staré kozy poslouchala. Stokrát nám přece říkaly, jak se chovat v nebezpečí,“ dumala Róza, když bezradně přecházela…