Kde bydlí pocity: Radost

Tentokrát jsem vyběhl po schodech ještě výše – do pátého patra. Tady bydlela mladá slečna, studentka vysoké školy. Název té školy byl tak dlouhý a složitý, že jsem ho už zapomněl. Ale vím, že byla umělkyně. Uměla hrát na kytaru, na klavír, a dokonce i na flétnu a buben. Na takový, jaký měli domorodé kmeny kdekoliv na světě. A kromě toho i krásně zpívala a kreslila. Maminka říkala, že ta slečna má velký talent.

Slovo talent jsem už slyšel. Paní učitelka nám ve škole vysvětlovala, co to je.

„Talent je něco, s čím jsme se už narodili. Například někdo od dětství rád běhá. A je rychlejší než všichni ostatní. To znamená, že má na běh talent. A kdoví, jestli se jednou nestane mistrem světa v běhu? Ale to neznamená, že talent není třeba rozvíjet. Například naše Janička krásně kreslí. Nepotřebuje se to učit, zkrátka vezme tužku a kreslí. Ale je třeba se v tom zdokonalovat, kreslit víc a víc. Někteří lidé mají to štěstí, že se mohou svým talentem také živit.“

I slečna z pátého patra na mě působila šťastně vždy, když jsem ji potkal. Asi dělá to, co ji opravdu baví.

Teď jsem stál před dveřmi jejího bytu, avšak zaklepat jsem se neodhodlal. Ne že bych se bál. Ale zpoza dveří ke mně pronikala nádherná píseň. Slečna hrála na kytaru a zpívala. Zpívala tak nádherně, že ačkoli bylo v chodbě přítmí, měl jsem pocit, že zpoza rohu vyšlo sluníčko. Najednou jsem se cítil šťastně a spokojeně.

Pamatuji si, jak jsme si ve škole povídali o štěstí.

„Štěstí, to je, když mě hřeje u srdíčka,“ řekla tehdy Věrka.

„To jsi řekla krásně,“ pochválila ji paní učitelka. „Štěstí je příjemný pocit. Když jsme šťastní, máme radost. Usmíváme se, jsme spokojeni. Každého z nás udělá…