Velká loď rozrážela mořské vlny. Na přídi stál kapitán, sám velký Třpytimír Všechnozlat, a netrpělivě se díval na obzor. „Piráti, pozor! Dnes se budeme plavit za pokladem!“ zavelel najednou.
„Za pokladem?“ Posádka se zatvářila otráveně. „Vždyť to děláme každý den. Už to ani nemáme kam dávat. V podpalubí je toho tolik, že se skoro potápíme.“
„Nesmysl, pokladu není nikdy dost! A my musíme mít nejvíc. Takže napnout plachty a vyrážíme!“
Kapitán rozložil na stůl mapu s velkým červeným křížem uprostřed. „Musíme stále rovně a pak mezi útesy. Tam se nachází poklad nesmírné ceny a věřte, že až ho uvidíte, bude vaše poslední starost, kam ho dáme.“
Kormidelník se chopil kormidla. Kapitán vytáhl svoji šavli a zvedl ji vysoko nad hlavu, až se její čepel zaleskla ve slunci. „Vzhůru za obzor, mořské krysy!“
Loď svojí přídí usilovně rozrážela vlny. Kolem stěžňů kroužili racci. Kapitán spokojeně pozoroval horizont a směr si kontroloval pomocí svého kompasu.
„Kapitáne?“ ozval se najednou za ním kormidelník.
Kapitán s cvaknutím zavřel kompas a otočil se. „Co je?“
„Už se stmívá a myslím, že by bylo nejlepší to nechat na ráno,“ navrhoval kormidelník.
Kapitán se zamračil: „Kdo tu velí?“
„No, vy kapitáne,“ odvětil kormidelník.
„Přesně tak. A já velím, že pro to zlato doplujeme ještě dnes a už zítra se z něj budeme radovat!“
Námořník zamyšleně poznamenal: „Ale k čemu nám to zlato bude? Na moři si za něj nic nekoupíme.“
Kapitán se na kormidelníka podíval, jako by mu vyrostla druhá hlava, a zahulákal na něj: „Poslouchej, zlato je zlaté!“
Když se na něj kormidelník i po tomto zdůvodnění díval stejně zmateně jako předtím, kapitán Třpytimír jen mávl rukou a odešel.
Námořník se zahleděl na zapadající slunce na horizontu a jen si pro sebe zamumlal: „Tohle nedopadne dobře.“
…