Jak babička Mariena zapomněla na bezpečnost při práci

Babička inženýra Květoně Dolebrady se jmenovala Mariena a přes týden pracovala jako brigádnice v továrně na recyklaci skla. Být jen doma v důchodu ji zrovna dvakrát nebavilo, a tak na každou směnu celá natěšená pádila do továrny, kde přidělenou funkci uklízečky zodpovědně plnila na sto procent, ba možná i na víc.

Dnes se jí opět dařilo. Vymetla pavučiny ze všech koutů, takže se domů vracela nadmíru spokojená a šťastná.

Tou dobou na obrovskou hromadu skla přisypali obsah z naplněných zelených kontejnerů. Střepy řinčely tak, až si pavouk Servus musel jedním párem nohou uši zacpávat. To mu ale vůbec nevadilo – i tak mu zbývaly ještě čtyři nohy, které ho bleskově odnesly do nejbližšího kouta v místnosti, kde se sklo určené k recyklaci hromadilo.

„Uf, tak to bylo o fous!“ pochválil Servus sám sebe a začal okamžitě spřádat pavučinovou houpačku, aby si v novém prostředí udělal co největší pohodlí. „Tak tady se donekonečna recykluje sklo? Tak to musím vidět!“

A bez dalšího otálení vyrazil na exkurzi po továrně, která byla opravdu velmi zajímavá, ale také hodně nebezpečná. Vždyť se tam sklo tavilo při teplotě tisíc osm set stupňů! To se Servus díval jen z uctivé vzdálenosti.

„Co má tohle znamenat?!“ zahartusila babička Mariena nad nově upletenou pavučinou tak mocně, že sklo znovu pořádně zařinčelo. „Včera tady nebylo ani vlákénko! Že by nový pavouk? Na mém pracovišti? Tak to tedy ne!“ vykřikla podruhé, až jí z otevřených úst vyletěl umělý chrup a žbluňkl přímo do kbelíku s vodou, který měla nachystaný na vytírání podlahy.

Potřetí už nevykřikla, ale doběla rozpálená cupitala rozhořčeně do šatny, kde měla v malém skladu pro uklízečky odložený zastaralý chemický roztok určený na likvidaci všelijakého hmyzu.

„Však já ti dám! Pavučiny mi tu splétat, tady u mě na pracovišti! Jen počkej!“ šišlala momentálně…