Kouzelné prstýnky a stanice Vostok

Kohout Karel na dvoře měl ještě půlnoc a na obzoru nebyl ani náznak úsvitu, ale dvě malé treperendy už sebou šily v postelích.

„Eli?“ ozvalo se z postele nalevo.

„Ani?“ ozvalo se z postele napravo.

„Zkusíme to znovu?“ promluvil opět hlásek zpod peřiny nalevo.

Jaké zkoušení, říkáte si asi. A proč tak brzy ráno? I vám se už určitě stalo, že jste se na něco tolik těšili, až jste nemohli dospat, viďte? Jediné, na co dokážete myslet, je TO, na co se tak moc těšíte. A víte, na jaké TO se těšily Anežka s Eliškou?

Rodiče jim koupili na pouti dva prstýnky. Až potud je to docela obyčejný příběh. Ale jakmile tím prstýnkem otočíte… vezme vás na místa, o jakých jste dosud neměli ani tušení. A přesně to Eliška s Anežkou udělaly – ve spánku nevědomky otočily prstýnkem. Ocitly se na jednom z nejteplejších míst na světě – v americkém Údolí smrti. Ten výlet je úplně nadchl. Není proto divu, že byly zvědavé, jestli je i tentokrát prstýnky někam zanesou.

Jen co si vyčistily zoubky a napily se vody, posadily se na postel a chytily se za ruce.

Mladší sestřička se už už chystala prstýnkem otočit, když se Eliška zarazila.

„Počkej ještě: vezmeme si radši bundy. Co kdyby tam byla zima!“

Netušila, jak blízko je pravdy. Jakmile otočily prstýnkem, všechno se s nimi zatočilo a pak už kolem sebe nevnímaly nic než tmu tmoucí… a zimu, neuvěřitelnou zimu.

„Honem dovnitř, holky bláznivý!“ vykřikl někdo a popadl je za kapuci. Náhle pocítily závan tepla.

„K-k-kde to jsme?“ drkotala Anežka zuby.

„Mě by spíš zajímalo, JAK jste se sem vůbec dostaly!“ prohlásila paní, která je posadila do vyhřáté místnosti a postavila před ně hrnky s voňavým čajem. Když viděla, jak vykuleně ji sledují, dodala…