Huňatý nalezenec

Bětka jezdívá každé léto k babičce a dědečkovi na prázdniny. Babička Jolanka a dědeček Standa bydlí nedaleko, jen o tři vesničky dál. I tentokrát se holčička na prázdniny velmi těšila. Při balení přemýšlela o tom, jak jim bude pomáhat se sbíráním červeného rybízu nebo jak si bude pochutnávat na babiččiných lahodných bábovkách.

Když si Bětka sbalila tašku, maminka ještě pro jistotu zkontrolovala, jestli na nic nezapomněly.

„Vzala sis zubní kartáček?“

„Ano, i zubní nit,“ hlásila Bětka hrdě. Dokonce si přibalila i plavky. Hned vedle babiččina domu totiž teče mělký potůček. Nelze se v něm koupat, jen tak se brodit a cákat na sebe, ale i v nejžhavějším létě je v něm voda pěkně ledová.

Bětka s maminčinou pomocí vzala tašku a spěchaly ji naložit do kufru auta. Tatínek už na ně čekal – na prázdniny odvezou Bětku oba rodiče, protože babičku s dědečkem navštěvují často a rádi. I dnes si společně vychutnají kávu u potůčku.

Jen co auto zastavilo, Bětka z něj svižně vyskočila. Už už se chtěla rozeběhnout k babiččinu domu, ale náhle zpozorněla. Nedaleko potoka spatřila jakousi chlupatou hnědou kuličku. Kulička vydávala tiché kňučící zvuky.

Zatímco rodiče vyndávali zavazadla z kufru, Bětka se opatrně přiblížila. Bylo to malé štěně! Nejprve se pátravě rozhlédla, kde má pejsek svého pána. Ale nikde ani živáčka. Vypadalo to, že štěně je úplně opuštěné.

Bětka tušila, že to musí hned povědět rodičům.

„Mami, tati, podívejte se, to štěně se někomu asi ztratilo,“ řekla smutně.

Tatínek přiběhl blíž a jemně zvedl mokré, prokřehlé štěně do dlaní: „Pojď ke mně, maličký. Je ti zima, viď?“

Bětka s rodiči zazvonili na všechny sousedy a ptali se, jestli jim štěně neuteklo. Vyptávali se každého, kdo procházel kolem. Nikdo však o štěňátku nic nevěděl.

Nakonec se vrátili k babiččinu domu…