Červená Karkulka

V jednom malém údolí byla maličká vesnička s velikánským kostelním zvonem, který se rozezvučel vždy v poledne a bylo ho slyšet až daleko za kopce. V této vesničce bývalo kromě jiných obyvatel i malé roztomilé děvčátko s velkýma modrýma očima. Jmenovalo se Červená Karkulka. Určitě byste ji poznali už z dálky podle nádherného červeného šátku, který nosila na hlavě téměř neustále. Nejraději by v něm i spávala, tak velmi si jej zamilovala od první chvíle, co ho dostala od své milované babičky.

Červená Karkulka se ke každému chovala uctivě a mile, vždy každému ochotně pomohla, ale nejraději pomáhala své mamince při pečení a přitom si s oblibou prozpěvovala.

A tak tomu bylo i dnes. Až na zahradu byl slyšet její zpěv, vycházející z kuchyně domku, ve kterém bydlela. S maminkou právě dopekly oblíbenou bábovku, jejíž vůně se linula po celé vesnici.

„Dnes se nám ta bábovka opravdu podařila. Můžeme z ní pár kousků zanést také babičce,“ řekla maminka Červené Karkulce, když vyklápěla ještě horkou bábovku z formy.

„To je skvělý nápad. Klidně můžu jít i sama, vždyť jsem na to už dost velká. A k naší babičce bych trefila i se zavřenýma očima. Můžu, mami?“ zeptala se Červená Karkulka.

„Je to sice nedaleko, ale cesta vede i přes les. Musíš mi slíbit, že se nebudeš nikde zastavovat a půjdeš jen po vyznačené cestě až k babiččině chaloupce,“ zdůrazňovala maminka otevírajíc okno, aby se podívala, zda se náhodou neblíží nějaká bouřka. V té chvíli se ozvalo hlasité zvonění, kterým velký zvon dával všem na vědomí, že je pravé poledne.

Mezitím si už Červená Karkulka celá natěšená uvazovala na hlavu svůj oblíbený červený šáteček. Maminka jí do proutěného košíčku zabalila čerstvou bábovku a bylinkový sirup pro babičku.

„Neboj se, nic zlého se mi nestane,“ políbila maminku na rozloučenou, vzala do ruky…