V jedné vesnici žil jeden starý farmář, který se už dlouhé roky věnoval pěstování obilí. A přestože na svém poli vždy tvrdě pracoval, úroda byla každým rokem slabší. Málo dešťů a příliš slunce úrodě jistě neprospívalo. Farmářovo pole tak bylo neustále vysušené a obilí častokrát úplně vyschlo ještě před sklizní.
Jednou jen tak seděl pod stromem, aby si po celém dnu těžké práce na poli trochu odpočinul. Najednou však spatřil, jak z díry u stromu vylézá velký had. A v té chvíli ho rázem napadlo, že tento had je určitě posvátný, ale on ho nikdy neuctíval. A právě za to ho postihl takový trest v podobě špatné úrody.
Druhý den proto přišel na pole i s miskou plnou čerstvého mléka. Tu položil přímo k hadí díře a začal hlasitě odříkávat: „Ó, strážce tohoto pole, vůbec jsem nevěděl, že tu přebýváš, a proto jsem ti nepřinášel žádné oběti ani dary. Přijmi, prosím, ode mne misku s mlékem, kterou jsem ti přinesl jako výraz úcty.“ Potom se muž vydal pracovat na pole.
Když se po celém dnu vrátil k misce, mléko v ní už nebylo. Místo toho tam teď byla zlatá mince.
A tak od toho dne nosíval farmář každý den k hadí díře misku s mlékem, a když se večer vracel z pole, v misce pokaždé našel jednu zlatku.
Zanedlouho však farmář musel odejít na několik dnů do města, a tak požádal svého syna, aby po tu dobu on chodíval na pole s miskou mléka, a vzdával tak úctu posvátnému strážci.
Syn tedy dělal to, co mu jeho otec před odchodem přikázal. Každý den šel ráno zanést ke stromu misku s mlékem a večer odtud vzal jednu zlatku.
Ale po pár dnech si pomyslel – Ta díra je určitě plná zlatých mincí. Počkám, až had vyleze ven, omráčím ho a potom…
