Dobrou noc, rodičové

První zívl táta a nebylo to ledajaké zívnutí. Vypadalo to, jako by měl spolknout celý hrnek s čajem. Otevřenou pusou by zahnal i krokodýla. Mámu, která právě nesla koš s prádlem, jeho zívnutí přinutilo zívnout také. Navíc zakopla.

„Jau!“ ulevila si nahlas: „Já už únavou nějak špatně vidím.“

Jejich dva kluci, Jonáš a Vilda, seděli na gauči a horlivě o něčem diskutovali. Z dálky to vypadalo, že se baví o nějaké oblíbené hře, jak to kluci dělají, teď ale řešili něco mnohem důležitějšího. Těm dvěma neuniklo, jak moc jsou dnes rodiče unavení.

„Podívej,“ řekl Jonáš. „Chudák táta! Vypadá jako třikrát zalitý čajový sáček. A máma vypadá, že usne vestoje. Oba jsou zralí na postel,“ prohlásil rozhodně.

A tak se bráchové rozhodli, že rodiče musí uspat. Spřádali proto plán, jak je co nejdřív dostat do postele. Nechtěli, aby taťka do noci hleděl do počítače a máma žehlila. Jenomže jak si poradit se dvěma velkými, těžkými dospěláky?

Vilda přesně věděl, jak na tátu. Ten totiž někdy usínal rovnou na pohovce. Na rozdíl od dětí nepotřeboval přečíst pohádku, stačilo mu, když někdo dlouho mluvil. Vilda se proto rozhodl, že využije tátovy slabiny, přilákal ho na sedačku, ztlumil světlo a zapnul rádio. Jakmile se z ní začala linout slova jako „rozpočet“, „zákon“, „daně“…, věděl, že je vše na dobré cestě.

Jonáš se zatím rozhodl postarat o mámu. Odnesl, teda spíš odtáhl, koš s prádlem do šatny a posadil ji do křesla. „Viděl jsem, jak pleteš nohama, odpočiň si, ano? Mám ti přinést trochu mlíčka?“ Než stačila přikývnout, byla sklenice na stole.

Nakonec rodiče přikryli dekou, každého svou, a přitulili se k nim. Vilda hladil po vlasech tatínka, Jonáš maminku. A šeptali jim to, co byli sami zvyklí slýchat před spaním.

„Spinkej, zlatíčko moje, ať se ti něco…