Max byl celé odpoledne unavený. Moc se neusmíval. Pofňukával. Nebavili ho lidé, zvířata ani hračky. Prostě nebyl ve své kůži, jak to říkají dospěláci, když se s lidmi něco děje.
Maminka ho sledovala, jak se válí na sedačce, a tušila, co je v nepořádku. Max dnes neměl čas na oběd. Nudlovou polévku sice snědl, ale maso s brambory na něj na stole čekalo doteď. No, řekněte, kdyby na vás čekal ve stanici vláčkodráhy vlak, zajímalo by vás snad maso? Nebo brambory? Max určitě není jediný, komu se tohle přihodilo. Tolik si chtěl hrát, že všechno ostatní muselo počkat.
Potřeboval přehodit výhybku, ne příbor za lžičku, zvednout závory, ne vidličku s bramborem, a jestli chtěl něco krájet, tak jedině zatáčky na kolejích. Snědl rychle pár soust a utíkal k hračkám. No, a teď měl hlad.
Max ležel hlavou dolů jako netopýr, nohy mu trčely do stropu a ponožkami jezdil po zdi. Když zaklonil hlavu, aby se podíval, kde je maminka, a aby zjistil, jestli se kvůli tomu obědu mračí, zarazil se. Skoro se lekl! Jeho maminka byla vzhůru nohama. A nejen ona. Také skříň. Televize. Všechny vláčky. Plyšová liška. A dokonce i židle! Všechny židle měly najednou nohy nahoru stejně jako on. Ani stůl, na kterém pořád ještě ležel talířek s Maxovým obědem, nevypadal stejně. Maxe to celé trošku znepokojilo. Co se to doma děje? Přijel snad jeřáb, chňapl dům za střechu a otočil ho? Nebo ho slon překulil chobotem? Obrátila ho snad vichřice?
Max chvíli ještě ležel a pak si sedl tak, jak se na sedačce správně sedí. Opřel se zády o opěradlo, nohy spustil dolů a najednou bylo všechno jako předtím. Maminka měla hlavu nahoře a nohy dole, židli se vrátilo opěradlo zase tam, kde bylo. Skříň vypadala normálně. Televize také. Vláčky…
