Daniel ve lví jámě

Kdysi dávno se v zemi Babyloně stal králem Dareios. Měl kolem sebe dvůr plný moudrých a mocných mužů, kteří by se mu rádi vlichotili. On si však nejvíce oblíbil skromného Daniela. Byl chytrý, laskavý, měl dobré srdce a navíc uměl něco zvláštního. Dovedl vykládat význam snů a věštit z nich, co se stane!

Jednou se král Danielovi svěřil: „Danieli, jsi tak dobrým člověkem, že jsem se rozhodl z tebe udělat hlavního správce království. Nikomu nemůžu věřit víc než tobě.“

Ten pokorně přijal vůli krále a připravoval se na závažný a důležitý úkol. Mnoha dvořanům se to ale vůbec nelíbilo.

„Co je to za nápad, aby dělal správce Daniel? Vždyť je to úplně obyčejný člověk. Přišel sem kdoví odkud a teď by nám měl poroučet? To je ale nespravedlnost. Musíme s tím něco udělat,“ stěžovali si a tajně kuli plány, jak Daniela očernit.

„Už vím!“ řekl nejvychytralejší z nich. „Daniel se přece každý den modlí a je svému Bohu věrný.“

„Zařídíme u krále zákaz modlení a postavíme je tak proti sobě,“ rozhodli ti darebáci a hned běželi za králem.

„Králi, králi, proslýchá se, že si tě lidé dost neváží. Vzývají bohy, hrdiny a kdekoho jiného, ale ty v jejich modlitbách nemáš žádné místo,“ balamutili ho.

„To se mi vůbec nelíbí,“ namítl rozhořčeně král a přemýšlel, co s tím.

Na to spiklenci čekali. „Co kdybys dal vyhlásit měsíční zákaz modlení ke komukoliv jinému, než jsi ty. To by se ukázala věrnost lidí,“ znělo z úst těch zlotřilců.

„To je skvělý nápad. Ode dneška se všichni v království celý měsíc smějí modlit jenom ke mně a k nikomu jinému. Toho, kdo nařízení poruší, hodíme do jámy lvům!“ radoval se král, aniž by tušil, co se bude dál dít.

Daniela ten zákaz rozesmutněl. Nechtěl být neposlušný…