Hlemýžď a růžový keř

Byla jednou jedna maličká zahrada, kolem níž rostly lísky, které každý rok přinášely bohatou úrodu lískových oříšků. Nedaleko zahrádky se rozkládala pole a louky, kde se pásly ovce a krávy. Ty měly kolem krku zavěšené plechové zvonce, a každý věděl, kdy se pastýř se svým stádem vydal na pastvu.

Přímo uprostřed zahrádky se krásně vyjímal rozkvetlý růžový keř. A rovnou pod ním obvykle lenošil hlemýžď.

„Jen počkejte, až jednou nastane můj čas,“ řekl, „já dokážu mnohem víc, než jen kvést nebo tvořit oříšky či dávat mléko jako ovce či krávy.“

„Doufám, že i já budu jednou svědkem těchto velkých věcí, kterých jsi schopný,“ povídal vlídně růžový keř hlemýždi, „ale pokud se smím zeptat, kdy už konečně přijde tvůj čas?“

„Neboj se, dočkáš se. Dávám si na čas. Co jsi tak nedočkavý? Proč všichni tolik spěcháte?“ odpověděl hlemýžď.

Čas plynul a brzy uběhl rok. Hlemýžď si stále lebedil na svém oblíbeném slunném místečku pod růžovým keřem. Ten byl přímo posetý novými poupaty a některá z nich už stihla rozkvést do nádherných čerstvých květů. Okolo nich každou chvíli bzučely včelky, které přišly na návštěvu, aby se občerstvily a pokochaly těmi krásnými květy vonícími široko daleko.

Hlemýžď po chvíli vylezl ze svého domečku, který si stále nosil na zádech, a vystrčil svá malá tykadla. Trochu se rozhlédl kolem dokola a otráveně poznamenal: „Opět je všechno při starém, stejně jako loni. Ani ta nejmenší změna se neudála, nulový pokrok. Růžovému keři stačí, že má zase květy. Na víc se nezmůže.“

Postupně přešlo léto a nastal větrný a deštivý podzim. Růžový keř se neustále skvěl množstvím květů i mladých poupat.

Zanedlouho však přišla zima, ve vzduchu začal poletovat sníh a vítr byl čím dál chladnější. Nastal krutý čas. Keř se sklonil k zemi a hlemýžď už zalezl hluboko do země…