Zrnko 5. část

„Cože, ty nedojíš ten chléb? To budeme takto hazardovat a marnotratně rozhazovat?“ zeptala se svého manžela dřevorubce Josefa Pahýla rozzlobená manželka, a přitom dupla nohou tak silně, že Josefovi až talíř s obědem zařinčel. Pracovala totiž na biofarmě a plýtvání potravinami bylo pro ni neslučitelné s jejím životním stylem.

„Aspoň to vyhoď slepicím, nebo mi to srdce utrhne,“ pokračovala, snažíc se svými výchovnými nařízeními aspoň trošku napravit svého muže, který jí, mimochodem, tím nezodpovědným chováním občas lezl pořádně na nervy.

„Ale ano, hodím to slepicím. Pohoda. Nerozčiluj se,“ odvětil Josef. Spokojený po dobrém obědě tedy oddělil zbylý chléb od ubrousku, na němž se stále drželo Zrnko, a nedojedený chléb vyhodil na dvůr slepicím. Ty se na tu pochoutku doslova vrhly.

„Já se z něho zblázním! Pomoc! On sice dá slepicím chleba, ale ubrousek si už po sobě neuklidí!“ nepřestávala s výchovnými nájezdy na svého muže zodpovědná manželka.

Na to však Josef Pahýl už jen zakoulel očima a tiše si povzdechl: „Že jsem já raději nezůstal po práci v tom lese dřevo kácet.“

„Tak toto asi nebude to místo na Zemi, které tolik hledám!“ mumlalo si Zrnko pro sebe, když se snažilo se vzpamatovat z posledních prožitých událostí, ale vtom si všimlo, že kolem něho krouží moucha.

„Čau, moucho. Nevezmeš mě, prosím tě, ven? Hledám místo, kam patřím, a toto asi není ta správná GPS poloha,“ zamudrovalo Zrnko.

Moucha, které to bylo absolutně jedno, při svém nejbližším náletu nabrala Zrnko a vyletěla s ním na vršek kuchyňské linky – právě v okamžiku, když si Josef Pahýl po sobě uklízel ubrousek a znechuceně jej hodil do smíšeného odpadu.

Nálada v rodině dřevorubce nebyla v té chvíli úplně ideální. Manželka se snažila vydýchat další obrovský eko přešlap svého muže a bez nejmenšího zaváhání ihned vzala odpadkový koš ven a celý jeho obsah poctivě…